Hrát tak, aby divák zapomněl, že je v divadle...

Rozhovor s Lucií Štěpánkovou

Získala jste cenu diváků jako nejoblíbenější herečka, ale dostala jste i cenu odborné poroty festivalu České divadlo za Setu v Měsíčním běsu. Které ceny si ceníte více?
Upřímně té za Měsíční běs. Potěší samozřejmě obojí, ale v danou chvíli byla na festivalu spousta divadel z celé republiky a porota si všimla právě mne. Na druhou stranu i tady si mne museli diváci všimnout mezi ostatními herečkami.

Diváci vás znají v různých rolích, ale jaká je skutečná Lucie Štěpánková?
Já jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlela. Každopádně bych se vždycky chtěla chovat tak, abych se za sebe nemusela stydět.

V soukromí působíte velmi plaše, ale v divadle vaše postavy doslova vládnou jevišti. Lákalo vás někdy využít toto charisma i v životě a na někoho něco „zahrát?“
Neumím to. Když třeba jedu na černo v trolejbuse a chytí mne revizor, tak nejsem schopna něco hrát a pokutu zaplatím. Je to zvláštní, ale nemám to vůbec v povaze. Na jevišti si to užívám, ale nejsem schopna to rozbalit v životě.

A je těžké na jevišti zahrát pravý opak své přirozenosti?
Každá role je těžká, ale na jevišti nepřemýšlím o tom, že musím překonat sama sebe a dostat ze sebe někoho jiného, než kdo jsem. Přemýšlím nad rolí a ono se to vylupuje samo.

Ovlivnila nějaká role vaše soukromí a nebo naopak soukromí ovlivnilo roli?
Určitě. Nejvíce asi Její pastorkyně. Tam to bylo tak i tak. Dávala jsem hodně ze soukromí. To, že jsem se v ní cítila dobře, nebyla ani tak moje zásluha.

Když jde člověk k divadlu má určité představy a ideály. Čím je divadelní realita naplnila, čím vás překvapila mile a co vás zklamalo?
Já jsem už při škole vystupovala tady. Vstupovala jsem do té řeky postupně, takže mne to nebouchlo přes palici najednou. To byla výhoda. Také mám štěstí, že se umím odpoutat od věcí, které v divadle mnozí zbytečně řeší, a to je velmi osvobozující. Nepotěšilo mne ale to, že si už neumíme hrát. Spousta lidí to už bere jen jako práci, když jsem tady na Festivalu smíchu viděla ostravské konzervatoristy, tak jsem jim mohla jen závidět, jak si hrají a vymýšlejí. A co mne potěšilo? Divadlo jako takové mne prostě fascinuje. Když třeba jen sedím v hledišti a přemýšlím, že divadlo už existuje tisíce let a pořád lidi baví chodit se dívat na různé příběhy. Těší mne už jen ten fakt, že divadlo existuje.

Jaký typ rolí vás láká?
Například mne láká Puk ze Snu noci svatojánské. Prostě něco, co ani není lidské.
V tom se dá hledat spousta zajímavých věcí. Baví mne to. Ale i v těch obyčejných lidech se dá nacházet ledacos.

Takovou „nelidskou“ postavu jste hrála v Ondině. Věříte v nadpřirozeno?
Asi musí něco existovat. Neříkám, že Bůh. Já mám takovou teorii, že celý život hrajeme šachy. Člověk může táhnout někam a pak ho to zavede jinam. Když se například zabýváte koněm, můžete mít pár tahů dopředu přichystaných, a pak vás stejně něco překvapí a změní plány. A nemyslím si, že tam táhne nějaký pán nahoře. Asi si za to můžeme sami. Ale možná něco nad námi existuje. Třeba je to náhoda, nebo to tak má být.

Jsou role, do kterých by se vám nechtělo?
Nerada zpívám na jevišti, ale člověk by si měl vyzkoušet všechno. Třeba právě proto, že něco nemá rád, tak by se s tím měl poprat. Ale že bych nechtěla hrát konkrétně nějaký typ postav, to ne.

Máte nějaký sen či přání?
Teď jsem byla na Vinohradech na Macbethovi a úplně jsem zapomněla, že jsem v divadle. To je můj sen: aby divák zapomněl, že je v divadle. Aby ho ten příběh natolik pohltil.

To se myslím povedlo v Ondině, která bude brzy končit. Pro mne je to vaše nejlepší role a nejlepší hra zdejšího divadla, co jsem viděl. Jak prožíváte derniéry a loučení se s rolí?
Špatně. Když si představím, že je konec a že už nikdy více... Vím, že to tak u divadla chodí, ale mrzí mne to.

Co byste vzkázala divákům, kteří vám dali svůj hlas?
Poděkovala bych. Je milé, že si na mne vzpomněli.

Filip Jan Zvolský (Divadelní zpravodaj 3/05)