Návraty Josefa Vrány

Z Moravského divadla v Olomouci k nám do angažmá kromě Ladislava Špinera na počátku nové sezóny přestoupil i Josef Vrána, kterého pardubickému publiku jistě nemusím představovat, neboť ve Východočeském divadle strávil většinu svého profesního života.

Pepo, do Pardubic se vracíš již potřetí. Neodpustím si tedy hned na úvod otázku, co stojí za Tvými neustálými odchody a návraty?
Asi hlavně to, že jsem celý dosavadní život chtěl přeci jen zkoušet něco nového… Nebylo to vždy pohodlné, ale myslím, že zcela jistě obohacující. Příchod z DAMU sem, do VČD, byl nádherný, pak slavná Tarantova éra… No a Michaela jsem následoval nejdříve jako host do Ostravy, pak do Hradce Králové a nakonec na černé Kladno. Divadlo i tam krása, ale život opravdu nic moc. Pak volná noha, zpět Hradec, protože tady bylo dle mého gusta tehdy trochu moc Gustava – tedy Skály, bývalého ředitele, a naše činoherní divadlo se velmi výrazně točilo – nechci, aby to znělo hanlivě – ke stylu spíše operetnímu. No vidíte a po čase bylo zase v Hradci podle mého trochu moc režiséra Morávka, i když osobně jsme spolu vycházeli skvěle. Ale když Petr Dohnal začal v Pardubicích tvarovat zase poctivé repertoárové divadlo, rád jsem se vrátil. Navíc jsem tu už byl doma, takže i rodinné důvody. Pak přišla nabídka z pražské Fidlovačky a já opět balil kufry… Dodnes si pamatuji náš kamarádský hovor o tom odchodu s Petrem Dohnalem. Po letech konstatuji, že měl pravdu, když mne malinko zrazoval, ale já to chtěl zkusit. S Fidlovačkou pak byla spojena i moje trochu nešťastná životní situace, návrat sem tehdy nebyl možný, takže se uskutečnilo jen krásné hostování (Na miskách vah, Stabat Mater), ostravská Aréna, dvě krásné sezóny v Olomouci… No a máte mě tu zas.

Co Tě na Východočeském divadle stále přitahuje?
Pocit domova – jak v tom nádherným baráku, kde jsem vlastně prožil své herecké dětství, dospívání i mužství, tak ve městě, které jsem vlastně nikdy doopravdy neopustil. Poprvé jsem sem dorazil z Prahy v dubnu 1984. Teď mi bylo 45… Tak počítejte, už je to přes polovinu.

Při svých „odskocích“ jsi prožil dvě sezóny ve zmiňovaném pražském Divadle Na Fidlovačce. Je nějaký rozdíl hrát v divadelním centru a na oblasti?
Já rozdíl nepociťoval. Juraj Deák tam vlastně v dobrém tehdy tvořil takové oblastní divadlo v Praze – myslím skladbou repertoáru atd. Dojížděl jsem denně z Pardubic do Nuslí, hvězda se ze mě nestala…

V poslední době jsi dostal i příležitost u filmu. Jak Tě oslovila filmová práce?
Vidíš, právě v tom největším srabu přišly tři filmy: Sametoví vrazi, Milenci a vrazi a pak Indián a sestřička, asi s tou zatím největší rolí. To víš, že oslovila – herec chce hrát a je štěstí, když má práci. Film navíc přináší i trochu té popularity, ne nezajímavá je i otázka finanční. Co se týče profese, musel jsem hrát co nejmíň. Na jevišti dělá člověk podvědomě všechno větší, ale na detailu na plátně ty oči tak valit nemůžeš.

Jak bys porovnal film, divadlo a rozhlas, se kterým máš taky zkušenosti?
Divadlo je pro mě základ, miluju ho, a jestli jsem se něco naučil, tak to bylo na jevišti. Film i rozhlas beru jako krásné, ale doplňkové disciplíny. V rozhlase je zase jen tvůj hlas – nic víc, nic míň. Teď jsem v Olomouci četl asi osm dílů četby na pokračování, a to byl záhul, jak nebýt stejný, jednotvárný, příliš se neopakovat ve výraze… Ale opět krásná práce!

Jsi činoherec, ale v Moravském divadle sis vyzkoušel i operu…
Díky Michaelu Tarantovi, který teď opery často inscenuje. Neděste se, mám tam roli němou, ale myslím, že poměrně výraznou. Přiznám, že jsem byl trochu operní analfabet, díky Michaelovi jsem teď oper nejen pár viděl, ale při Atillovi k nim mohl přičichnout i zevnitř. A když to funguje dohromady – sólisté, sbor, orchestr – a když se ví o čem, je to opravdu ,,čistá krása“. Navíc na kolezích – pěvcích obdivuji nutnost absolutní profese, disciplíny, kondice. Herec ve zdravotní indispozici roli odehrát může, ale jděte zpívat Atillu, nebo Foresta bez hlasu, to prostě nejde.

Vystudoval jsi pražskou DAMU. Na které spolužáky rád vzpomínáš a jací profesoři se Ti vryli do paměti?
Dobrá parta je zprofanovanej termín, ale my takoví, myslím, byli – s minimem zášti a řevnivosti. Vždyť se nás tu v Pardubicích z celkových 12 taky 5 sešlo, či schází. Dál se rád vídám s Martinem Zahálkou, který je na Vinohradech. A kantoři? Určitě František Laurin, nikdy jsem si, když mě na školní zkušebně trápil, nemyslel, že s ním na těchhle prknech jednou budu dělat Cyrana, dále Jirka Klem, Jana Hlaváčová, Pepíček Chvalina…

Ve škole jsi byl určitě plný ideálů o divadle. Zůstaly Ti ideály i v současnosti?
To víš, za 23 let na profesionálním jevišti nemůže být člověk stále křišťálově čistým idealistou. Je to nádherná práce, štěstí, ale taky, pokud se dělá poctivě, omílá tě, přicházejí krize, deprese… Člověk si může vybudovat jisté profesní postavení, jméno, ale s každou novou rolí skáče znovu do neznámé vody. Znova a znova. Ale to už nás řekly tisíce.

A co ideály o životě?
Zatím trvají. Láska. Přátelství. Otcovství. Krása zvířat a přírody.

Prožil sis jistou osobní krizi, kterou jsi však zdárně zvládl. Co Tě drželo nad vodou?
Přátelé. Ale… Z těch, o kterých sis to myslel s určitostí, se mnozí vytratili, a oproti tomu se objevili lidé, od kterých jsi pomoc ani nečekal. A pak moje maminka, můj syn, má přítelkyně. A divadlo. Právě tehdy jsem si uvědomil jeho zázračnost. V nejnečekanější okamžik zavolal režisér Sergej Fedotov a já se ocitl mezi Vánocemi a Silvestrem najednou v Ostravě – jiní lidé, jiné město, ale měsíc a půl nádherné práce, magické divadlo…

Život je jako houpačka a nyní už prožíváš zase šťastné chvíle. Dokonce budeš opět otcem. Jak se těšíš na dalšího potomka?
Víš, nechci to zakřiknout, žil jsem i teď šťastné období dvě sezóny v Olomouci a věřím, doufám v to, že ta houpačka bude i tady nahoře, ťukám to na dřevo a na bradu. A na děťátko se těším moc, moc, moc, ale i v tom těšení je trocha obav: nebudu už „starej fotr“?

Co Tvůj prvorozený syn? Nechtěl by jít v Tvých hereckých šlépějích? Pokud ano, bránil bys mu?
Synkovi teď bude 15 let. On je v klidu, ale já už trochu nervózním, že nemá ještě úplně jasno v další cestě. S herectvím trochu koketoval, zatím to ale nevypadá… Ale kdyby náhodou, nebránil bych mu.

Jaké je teď na začátku další životní etapy Tvé největší přání?
Teď jsem někde slyšel, že když přejete osmnáctiletému mladíkovi zdraví, nebere to až tak vážně. Já už to tak beru. Tak přeju: zdravíčko! Fyzické i duševní. Sobě, všem svým blízkým i všem VÁM!

Pepo, díky za rozhovor a do staronového angažmá ZLOM VAZ!

Radek Smetana (Divadelní zpravodaj 10/07)