VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

na programu fotogalerie interiérové verze fotogalerie z Kunětické hory generálka a premiéra

Na Kuňce ožívá příběh zbojníka Nikoly Šuhaje panoramatické foto

Balada pro banditu je především ansámblové divadlo, říká její režisér Michael Tarant

Na zkušebně se poprvé sešel tým Balady pro banditu

Eržika a Nikola čili Petra Tenorová a Honza Musil

Východočeské divadlo zahájilo novou sezónu 2013/14 s Milanem Uhdem fotografie

V Pardubicích jsem poznal fajn lidi! … říká Tomáš Lněnička









Na Kunětické hoře










foto Jan Faukner

Milan Uhde – Miloš Štědroň / BALADA PRO BANDITU

Explikace kostýmů a scény: ve středu 10. dubna 2013
Zahajovací zkouška: ve středu 10. dubna 2013
Technická zkouška: 3. června 2013 a 4. června 2013
Premiéry: 15. a 16. června 2013 ve 20.30 hodin, Kunětická hora
Premiéra: 3. září 2013 v Městském divadle


Muzikálové zpracování příběhu zbojníka Nikoly Šuhaje, muže velkého srdce a živelné nespoutanosti.

Za první světové války Nikola zběhl a skrýval se v lesích v okolí svého rodiště na Podkarpatské Rusi. Hned od počátku svého příběhu byl rebelem s přirozenou touhou po svobodě, vymykal se všem konvencím. Stal se zbojníkem z vlastní vůle, ale i z nutnosti. Jeho nedostatek peněz mu nejdřív nedovoloval, aby si mohl vzít svou milovanou Eržiku. Peníze pro Eržičina otce se tedy rozhodl získat za každou cenu. Ovšem v loupení se nezastavil, pokračoval od malých krádeží k velkým lupům, za stálého pronásledování četnictvem, kterému unikal až do chvíle, kdy byla na jeho dopadení vypsána vysoká odměna. A pod vidinou velkých peněz, ale i vyhnutí se vlastnímu trestu, se mu zpronevěřili dokonce jeho dobří přátelé a společníci! Jak mohli?!

Dnes již legendární muzikál, jehož mnohé písně zlidověly, napsal Milan Uhde na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Společně s hudebním skladatelem Milošem Štědroněm vytvořili dílo trvalé hodnoty, které poprvé spatřilo světlo světa v brněnském Divadle na provázku v roce 1975 a o tři toky později bylo také zfilmováno. Východočeské divadlo se tomuto energickému dílu plnému velkých životních osudů věnuje poprvé, navíc v novém hudebním aranžmá Marko Ivanoviće.

Inscenaci jsme se rozhodli umístit do exteriérového prostředí letní scény na Kunětické hoře, kde lidový příběh z koločavských polonin může vhodně korespondovat se zdejší přírodní scenérií. Zároveň připravujeme i její pozměněnou podobu pro uvedení v Městském divadle.

Inscenační úprava: Zdeněk Janál a Michael Tarant
Hudební aranžmá: Marko Ivanović

Režie: Michael Tarant j. h.
Dramaturgie: Zdeněk Janál
Výprava: Tomáš Moravec j. h.
Choreografie: Jiří Pokorný j. h.
Hudební nastudování: Václav Trunec j. h.
Korepetice: Radek Škeřík j. h. a Tomáš Vespalec j. h.
Kapela: folklórní hudební skupina TRDLO
Pohybová spolupráce: Karel Basák j. h.

OSOBY A OBSAZENÍ:
 NIKOLA ... Jan Musil / Tomáš Lněnička j. h.
 ERŽIKA ... Petra Tenorová
 MORANA ... Zdena Bittlová
 VELITEL ČESKOSLOVENSKÝCH ČETNÍKŮ ... Josef Vrána
 MAGERI ... Petr Dohnal
 DERBAK ... Ladislav Špiner
 DERBAKOVÁ ... Petra Janečková
 OREB DANKO ... Radek Žák
 JURA (Nikolův bratr) ... Petr Borovec
 DRAČ (Eržičin otec) ... Jan Hyhlík
 KUBEŠ ... Josef Pejchal
 VELITEL UHERSKÝCH ČETNÍKŮ, POP ... Pavel Novotný
 BOUDA ... Alexandr Postler
 HERŠ LENGYEL, POŠTMISTR ... Zdeněk Rumpík
 Company (zpěv, tanec, herecké role) ... Vladimír Chmelař j. h., Jiří Vojíř j. h.,
    Michal Bragagnolo j. h., Michal Smrkovský j. h., Petr Ryšavý j. h., Michal Lavrovič j. h.,
    Jitka Jirsová j. h., Michaela Novotná j. h., Hana Kubinová j. h., Martin Dobíšek j. h.
 Company (zpěv a tanec) ... Milena Dobrovolná j. h., Stanislava Lavrovič j. h.,
    Monika Němcová j. h.
 Dětské role ... Jakub Baťa, Dominik Mrlina, Tomáš Pekárek, Anastázie Vránová,
    Klára Bartošková, Linda Téglová

Inspice: Martina Mejzlíková
Asistent režie: Jiří Vojíř
Nápověda: Naďa Krůlová


Balada pro banditu je především ansámblové divadlo, říká její režisér Michael Tarant


Michael Tarant při zkoušce Amadea, foto Michal Klíma

Na Kunětickou horu vtrhne již 15. června legendární muzikál Balada pro banditu, a to ve své nové a po mnoha stránkách originální podobě. Nejen o něm jsme hovořili s jeho režisérem MICHAELEM TARANTEM, ale i o dalších důležitých tématech, které se váží k této výjimečné osobnosti českého divadla.

V Pardubicích režírujete pravidelně, naposledy Shafferova Amadea. S čím jste se vracel tentokrát, s jakými pocity?

Pro mě jsou Pardubice vždy zvláštní. Vyrůstaly zde mé dcery, měl jsem zde rodinu, a navíc před revolucí, kdy jsem tady několik sezón působil, byla zcela jiná situace – divadlo v čase nesvobody jsme tu dělali s velkým osobním nasazením a odvahou. V tom jsou pro mě Pardubice neopakovatelné.

Tedy na svou éru zde vzpomínáte rád?

Minulostí se už vůbec nezabývám, zkouším se dívat dopředu, ale samozřejmě to tenkrát byly silné zážitky.

A takto silné zážitky se vám později opakovaly i jinde?

Nechtěl bych srovnávat, protože doba je úplně jiná. Ale kultura je dnes opět, i když jiným způsobem, pod tlakem – ekonomicko-politickým. Takže se divadlo samozřejmě musí dělat s absolutním nasazením pořád. Zásadním rozdílem je, že tenkrát jsme byli nesvobodní jako občané, a teď se člověk musí znovu a znovu rozhodovat, do jakého rizika je schopen sám jít, což je ovšem vykoupeno občanskou svobodou, v čemž je situace odlišná diametrálně. Ale svoboda je vždy, za každých okolností především otázkou vnitřní volby.


Michael tarant při zkoušce Amadea, foto Michal Klíma

Jaká tedy vidíte rizika dnes?

Netýká se to, myslím, momentálně Pardubic, zde tuhle situaci neznám, ale divadla jsou často rukojmím bojů politických stran, které si přes kulturní instituce mnohde vyřizují účty. S politickými tlaky pak souvisí vytunelovanost měst, ve kterých se utopí miliony v lobbistických projektech, pak je na prvním místě sport a kulturní instituce musí pracovat jen s rozpočty, které zbydou. Znám to z osobní zkušenosti z jiných měst.

Ovlivnily tyhle limity v poslední době přímo možnosti vaší tvorby?

Snažím se samozřejmě vždy, abychom pracovali nezávisle a svobodně, ale pochopitelně že tyhle záležitosti kolem ubírají energii.

Působil jste někdy proti takovýmto tlakům i přímo reakčně svou tvorbou?

Řekl bych, že před revolucí to bylo markantnější, jednoznačné – vyjádření vlastního společenského postoje bylo na prvním místě a kreativita v hledání divadelního tvaru s tím šla ruku v ruce, když jsme maximálně hledali způsoby, jak tyto postoje vyjádřit divadelními prostředky. Teď situace takto kritická není, i když určitě i dnes to v tvorbě obsažené je, ona latentní nespokojenost s bolestmi společnosti. Ale při volné publicistice, žurnalistice a politické aréně jako svobodné soutěži, ať už je jakákoli, divadlo není jediným arbitrem, člověk se může vyjadřovat svobodně.

Inklinujete k velkým příběhům, osudům – hledáte v nich archetypálnost, zobecnění pro současnou společnost?

Myslím si, že každá polis potřebuje přesah a ideál. Jestli u nás dnes něco absentuje, tak je to spiritualita, víra ve smysl věcí, naděje – a možná je pak právě potřeba hledat výjimečné osudy a osobnosti, které jsou schopné vzít na sebe zodpovědnost a nést v sobě étos. Zřejmě když tu otázku takto formulujete, tak se právě takové příběhy pokouším divadelně vyprávět.

Jaké příběhy vás tedy v poslední době oslovily natolik, že jste se je vyprávět rozhodl?

V poslední době Měsíční běs, který diváci znají z pardubické inscenace Jirky Seydlera, režíroval jsem ho před lety v Divadle na Vinohradech a nyní s polským souborem v Českém Těšíně jako polskou premiéru. Pak určitě Ibsenův Stavitel Solness, člověk hledající smysl. Verdiho Simone Boccanegra, výjimečná historická postava, válečník, který sjednocoval Itálii a přinesl mír – s touto inscenací jsme vyhráli celostátní operní přehlídku. Z operní branže jistě Jenůfa, kterou jsem z velkého zaujetí režíroval několikrát – v Ostravě, španělské Malaze a Košicích. Zejména u Janáčka je víc než u Preissové obsaženo téma, kdy v nesmírně dramatické mezní situaci lidé hledají pravdu, co člověk ještě sám může, jakou odpovědnost na sebe může vzít – jestli je oprávněn vstoupit Bohu do cesty a sám zmařit lidský život. Étos je jednoznačný v tom, že řád života je nezrušitelný. Velký rozměr je u Janáčka i v pravdivé monumentalizaci tématu odpuštění – přijmutí viny a schopnosti odpustit, tedy tématu, které je v dnešním světě velmi potřebné, abychom sami dokázali pochopit, odpustit a nehledali stále jenom vinu. Z poslední doby je to pak ještě Hamlet, kterého jsem nazkoušel s polskými herci a nyní o něm uvažuji ve svém souboru. Je pro mě o hledání spravedlnosti a smyslu vůbec, ale je v něm také zásadní otázka, co bude potom, když je nalezneme, což se ukazuje i jako naléhavá otázka v dnešní celosvětové společnosti, že budeme nuceni odpovídat na velké otázky, které nám bude doba klást, naléhavější témata než všemožné politické a ekonomické půtky, marginální věci, které nenesou vlastně žádný význam.


Petra Tenorová, Jan Musil a Josef Vrána, Balada pro banditu
foto Jan Faukner

Jste již třetí sezónu uměleckým šéfem činohry Moravského divadla Olomouc. Co vás do tohoto města přivedlo a co vás opět zlákalo vést soubor a nevěnovat se jen pohostinským režiím?

Upřímně řečeno, už jsem s tím vůbec nepočítal, byl jsem čtrnáct let šťastně na volné noze, kam se, doufám, časem i vrátím. Krom toho, že mě k tomu hodně lidí přesvědčovalo, mě nejvíce ponoukl stav tehdejší olomoucké činohry, měl jsem pocit, že neodpovídá scéně s tak velkou tradicí. Věděl jsem, že soubor se musí tvarovat, znovu formulovat na základě jiného dramaturgického plánu, než jak se vyvíjel v posledních letech. Tedy šlo nejen o rekonstrukci souboru, změnil se kompletně i dramaturg a režijní tým, změnilo se celkové směřování. Byla to veliká výzva i odpovědnost, ale také týmová záležitost, nikoli práce jednoho člověka. A člověk na sebe někdy přece jen musí převzít odpovědnost. Hostující režisér musí nejlépe udělat svou práci, ale myslím, že není etické, aby zasahoval do vnitřního života souboru. V případě šéfa je to naopak, měl by se pokoušet formovat soubor a jeho tvář i poskytovat prostor hostujícím režisérům.

Jaký jim tedy dáváte prostor?

Příkladem je, že třeba prvního Shakespeara za mého vedení režíroval polský režisér Bogdan Kokotek, nikoli já. Jistě že režíruji jako šéf stěžejní tituly v sezóně, ale každý z hostujících režisérů musí mít výpovědní hodnotu, rezonanci, sílu, nejde jejich hostování koncipovat jako věci méně významné.

Jakým směrem jste se tedy konkrétně za vašeho vedení v Olomouci vydali?

Vyšli jsme především na cestu evropské dramaturgie, ale samozřejmě také se silnou linií české dramatiky. Ať už v komedii nebo tragédii, akcentujeme společenská témata, nesnažíme se diváka jenom bavit. Navíc jsme ve vícesouborovém divadle, kde se vedle nás inscenují i operety a muzikály, takže činohra má povinnost hledat vlastní způsob sebevyjádření a formulovat ho, což je výhoda i omezení, více se zabývat činoherní tvorbou jako takovou.

Často režírujete rovněž operu. Jsou vaše inscenační způsoby při práci na opeře a na činohře odlišné?

Jsou to spojené nádoby.

A jsou opera a činohra v míře vašeho zájmu rovnocenné?

Jedním z dalších důvodů, proč jsem šel do Olomouce šéfovat činohernímu souboru, bylo, že jsem měl tolik lákavých nabídek z opery, až mi hrozilo přílišné vzdálení se činohře, neboť opera plánuje z mnoha důvodů s větším předstihem, a tedy zaplnění kalendáře operními inscenacemi na úkor prostoru pro činohru. Podvědomě si zpětně uvědomuji, že to byla brzda, abych nebyl jen žádaným operním režisérem, ale mohl se věnovat nadále i činohře.

Kde pro vás mezi operou a činohrou stojí žánr muzikálu? Jaké s ním máte zkušenosti a jak ho vnímáte?

Jistě je to žánr specifický. Režíroval jsem například českou premiéru muzikálu či rockové opery Juno a Avos, neboť si myslím, že muzikál může mít všechny atributy dobrého divadla. Samozřejmě se dá dělat jen na efekt, leskle a líbivě, ale na druhou stranu i opravdově, srdcem, jít v něm po smyslu, po tématu. Hudba má velikou sílu a může pak dané téma a příběh velice umocňovat.

V muzikálu se spojuje mnoho tvůrčích složek dohromady, také pohyb, tanec, zpěv, hudba atd. Je tohle propojení pro vás a vaši režijní práci v něčem lákavější než divadlo stojící především na hereckém projevu?

Dovolil bych si to přirovnat k práci výtvarníka, který opracovává kámen a dře se s obrovskými monolity a pak zase maluje obrazy nebo dělá drobnou grafiku. Je obohacující věnovat se různým formám a žánrům, je to nutné i pro určitou osobní hygienu. Proto rád pracuji například po velké opeře na komorní činohře a naopak. Není dobré, když člověk ustrne jenom v jedné formě a v tom, co si myslí, že mu nejlépe jde.

Skrze co především či přes jaká témata nahlížíte na muzikál Balada pro banditu, který právě inscenujete?

V Baladě jsou dvě věci, pro které je tak žádaná a legendární. Jednak téma svobody, nezávislosti, nepoddajnosti, balada je balada, ne realistický příběh, a jednak pochopitelně krásná hudba. Je to mimořádně šťastné dílo, a proto se tak často vrací na českomoravská či moravskoslezská jeviště. Neznám její inscenační tradici v zahraničí, ale myslím, že rozumím proč je titulem tolik uváděným.

Je pro mě až k nevíře, že vás právě Balada potkala jako režiséra až dnes.

Velice vděčně jsem ji viděl několikrát jako divák, muzikály se kolem mě roky vznášely, některé jsem i realizoval, ale popravdě Baladu mi nabídla až pardubická dramaturgie.

Jakou mají její témata podle vás výpovědní hodnotu pro současného diváka?

Dovolil bych si odpovědět v obecnější rovině, neboť těžko se mluví o inscenaci, která teprve vzniká, jak by měla působit. Domnívám se, že vše, co je udělané s opravdovou vroucností a citem, je potřebné, je to v čase dnešním a v něm také oslovující diváky, publikum – ale řekl bych spíše přímo lidi, protože všichni potřebují věci, které jsou skutečné, upřímné, pravdivé, neboť falše a lesku, pozlátka, komerční lži kolem nich je dost a dost. V Baladě by neměl být kalkul, to je důležitá věc.

Balada pro banditu je příběhem, ve kterém je velmi cítit přírodnost a živelnost. Bude tedy korespondovat s přírodním prostředím amfiteátru Kunětické hory?

Původně jsem si myslel, že Balada tam absolutně patří, a stále se domnívám, že tomu tak je. Ale přípravy jste se účastnil a nabyli jsme vzájemného pocitu a zjištění, že tento text je nejen živý a výrazný, ale ve své podstatě také výrazně divadelní, počítá s divadelní stylizací, s divadelním prostorem, není jen příběhem vyprávěným lineárně. S tím se naše inscenace bude vyrovnávat, aby příběh tlumočila v plenéru tak, aby reagovala svým způsobem principem „cinema verité“ na velkou autentičnost prostředí bez portálů a zákulisí, kde se vše odehrává přímo reálně před očima diváků, v reálném světě, nikoli v magickém světě divadla.

Rozhodl jste se pro vytvoření nového hudební aranžmá. Jaký jste pro to měl důvod?

Dílo je to legendární a pochopitelně ho máme zafixované z doby svého vzniku v jakési folkové až countryové podobě. Ale teď jsme oslovili Marka Ivanoviće a Václava Trunce se skupinou Trdlo, se kterými jsem už spolupracoval, aby s velkým citem a invencí spoluvytvářeli novou inscenaci, která respektuje původní dílo, ale přece jen zvukově, hudebně a celkovou podobou hledá osobitý tvar. Není to nějaký minimalismus, ani nejdeme do elektro zvuků apod., ale mělo by v něm být něco živelného, muzikantsky šťavnatého a v nejlepším slova smyslu spontánního.

Jaké předpoklady jste vyžadoval pro výběr členů sboru, který jsme sestavili na základě konkurzu?

Hledali jsme lidi, kteří budou profesně v této práci zdatní, budou umět zpívat, tančit a zároveň hrát divadlo, a důležitou věcí pro mě bylo, aby v nich byla dychtivost, dravost a radost z pobytu na scéně.

A jak jste přistupoval k obsazení hlavních rolí?

Před herci musí stát vždy velké výzvy. A role Nikoly a Eržiky výzvami jistě jsou. Tedy jak pro Honzu Musila a Tomáše Lněničku, kteří se v roli Nikoly alternují (i když Tomáš Nikolu už před lety hrál v jiné inscenaci), tak pro Petru Tenorovou v roli Eržiky. A s Petrou jsem už měl zkušenost z práce na postavě Constanze v Amadeovi. Je velmi důležité, aby herci dostávali mimořádné úkoly, mohli se s nimi vyrovnat a prostřednictvím nich dál růst.

Mimořádných rolí je ovšem v Baladě ještě mnohem více.

Stoprocentně. Balada pro banditu je především ansámblové divadlo. Z dalších výrazných hereckých partů bych za všechny jmenoval ještě Mageriho, Derbaka, Velitele československých četníků, což je Nikolův protihráč, Eržičina milence Kubeše, Moranu, ale i menší role jsou v tomto žánru velice exponované. K tomuto žánru a ansámblovému herectví patří nutně plné nasazení, ve kterém všichni tančí, zpívají a především hrají divadlo.

Při vaší první režii Balady pro banditu i na Kunětické hoře zlomte vaz!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 6/2013



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN