VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie   premiéra

 
 
 
 
 
 

foto Věra Mohylová

 

Alejandro Casona – INES DE CASTRO

Premiéra 18. a 19. ledna 2003, derniéra 11. března 2004

Dramatická legenda o síle lásky a podstatě mravních hodnot.

Drama nazvané podle portugalské národní hrdinky je jednou z nejlepších her španělského dramatika a básníka, autora světoznámých her Jitřní paní, Dům se sedmi balkóny, Stromy umírají vstoje...

Král Alfonso chystá sňatek svého syna Pedra s mladičkou kastilskou princeznou. Pedro se však nechce vzdát své vyvolené Inés a odmítá podřídit lásku a rodinné štěstí státnickým zájmům. Král působí nejprve po dobrém na syna i na jeho milenku, ale oba ho překvapí tím, jak jsou ve vzájemném vztahu pevni. V jedné chvíli sám král málem podlehne dojetí. když se setká se svým osmiletým vnukem, synem Inés a Pedrem. Přesto však dospěje k rozhodnutí chladného politika a zvolí strašné řešení. Kýžený mír však zemi nezajistí, protože proti němu povstane celý národ, pro který se Inés stala symbolem věrnosti a osobní síly. Povznášející katarze dávného milostného příběhu je v potvrzení hodnoty lidských citu, kterou nikdy nepřesáhne závažnost politických praktik.

Inscenace vznikla pod záštitou Velvyslanectví Portugalské republiky.

Úprava a režie: Jakub Korčák j. h.
Scéna: Karel Glogr j. h.
Kostýmy: Zuzana Ježková j. h.
Hudba: Hanuš Bartoň
Dramaturgie: Jana Pithartová

Osoby a obsazení:
INÉS DE CASTRO ... Kristina Jelínková
CONSTANZA, infantka kastilská ... Lucie Štěpánková
KRÁL Afonso IV ... Václav Dušek
PEDRO, jeho syn, následník trůnu ... Tomáš Kolomazník
ALVAR, rádce ... Pavel Novotný
PACHECO, rádce ... Martin Mejzlík
COELLO, rádce ... Jan Hyhlík
AMARANTA, Inésina komorná ... Jindra Janoušková
FRAGOSO, lovčí ... Alexandr Postler
ELEONORA, dvorní dáma ... Petra Janečková
VASCO, velitel stráže ... Jan Vocásek
DVORNÍ DÁMY ... Veronika Janková/Monika Němcová, Lucie Ptáčková
VOJÁCI
BISKUP (němá role) ... Jindřich Kratochvíl
JUAN, syn Inés a Pedra ... Adam Píša

Inspice: Jindřich Kratochvíl
Nápověda: Jana Voldánová


Inés de Castro

Inés de Castro je významnou postavou portugalských dějin. Vstoupila do legend, její příběh byl zpracován radou literárních i dramatických autorů od středověku až po současnost, je zmiňována v cestopisech vztahujících se k Portugalsku, portugalské děti znají pohádku o velké a věrné lásce prince Petra a krásné Aničky. Pro vztah legendárních i pozdějších uměleckých verzí příběhu ke skutečné historii Pedra a Inés je příznačná věta, kterou rádce Pacheco říká Králi: „Tvým posláním je tvořit historii a básníci ať si o ní zítra píší, co chtějí.“ Milostný příběh Pedra a Inés byl totiž ve skutečnosti mnohem prozaičtější.

Vztah mezi historickou pravdou a romantickou legendou, která je zachycena i v Casonovč hře, přesně odpovídá autorovu životnímu tématu: vztahu mezi realitou a naší touhou, představou, přáním, mravním přesvědčením... Spor mezi iluzivní představou a reálnou skutečností, který vdechl Casona už v dětství z poetiky Calderonovy, se v jeho podání stává aktivním bojem za skutečnost, která odpovídá jeho (naší?) mravní představě. Ten čtvrtý rozměr, který ve všech svých hrách otevírá, je svět, po jakém toužíme a o jakém sníme. Není to však pouhý sen, je to vědomí ideálu, bez něhož by neexistovaly žádné hodnoty ani mravní řád.

Kdo by si nepřál, aby láska Pedra a Inés byla ideální, čistá a věrná, jak psali básníci... Asi nejznámějším z nich byl Luis Vaz de Camoes (1525-1580), básník a dobrodruh, vrcholný představitel portugalské renesanční literatury. Proslavil se především milostnou lyrikou, ale neméně významný je jeho historický epos Lusovci (1572), který v devíti tisících veršů oslavuje hrdinný portugalský národ a líčí objevnou cestu Vasca de Gamy kolem afrických břehů do Indie. Přestože jsou Lusovci především dějinami válek a námořních objevů, zaujímá v nich významné místo kapitola O Pedrovi a sličné Inés. Český spisovatel František Kožík věnoval Camóesovi životopisný román Básník neumírá

a píše v něm, že k Lusovcům inspirovala autora právě legenda o Inés, o které v mládí romanticky přemítal při nočních procházkách po březích Mondega, když byl na studiích v Coimbře. Camoesův současník, Antonio Ferreira (1528 -1569), autor intelektuální lyriky, teoretických traktátů a divadelních her stavěných na principech řeckého dramatu, studoval také v Coimbře a po získání doktorského titulu na tamější universitě zřejmě i přednášel. V 50. letech napsal veršované historické drama Inés de Castro, jež je pokládáno za první významnou portugalskou hru. Některými jeho částmi je inspirována a doplněna naše úprava Casonova textu. O známosti a přitažlivosti legendy o Inés de Castro svědčí i pozornost, kterou jí věnovali pozdější autoři: Henry de Montherlandt, Antoine H. Lamotte.Velez de Guevara, Casona,... a řada pověstí v různých verzích, které ovlivnily i historiky Portugalska, takže skutečná pravda o Inés je plná tajemství.

Inés de Castro, opředená legendami, se stala portugalskou národní hrdinkou. Turisté z celého světa při návštěvě Coimbry míří do Zahrady slz a k Fontáně milenců, kde podle pověstí trávili Pedro a Inés nejkrásnější chvíle. U Letohrádku slz se ukazují růžové kameny údajně zborcené krví. Skutečným a velmi unikátním dokladem historického příběhu Pedra a Inés jsou gotické náhrobky v Alcobace, které dal vybudovat Pedro po svém nástupu na trůn. Jsou nejvýznamnější památkou portugalské náhrobní plastiky. Sochy Pedra a Inés,

Jana Pithartová, z programu k představení


Příležitost pro Kristinu

Velkou příležitost v nové inscenaci dostala Kristina Jelínková, která hraje titulní postavu Inés de Castro.

Jsi mladá herečka, ale za svou kariéru ve Východočeském divadle jsi už hrála mnoho velkých rolí, na které nejraději vzpomínáš?

Takhle s odstupem času člověk zapomene na trápení, které absolvoval, a zůstávají jen hezké vzpomínky. Kudlanka v ringu, jak ta bolela (!), ale bylo to velmi zábavné a efektní představení. Diváci nás za tu námahu vždy krásně odměnili. Ráda vzpomínám na Žebráckou operu, Sluhu dvou pánů, Člověk nikdy neví, Čarodějky ze Salemu… V současné době si nejvíc pochutnávám na Utřinosovi a Šílencích. A samozřejmě se moc těším na Inés.

Jak bys nám přiblížila Inés?

Máme za sebou pouze tři týdny zkoušení, takže si na Inés teprve přicházím. Co vím ale jistě, Inés je ve své podstatě velmi, velmi ženská, a to ve všech smyslech, co toto slovo obnáší. Prožívá ohromně vášnivý vztah, kdy je jeden zcela připoután k druhému. Snažíme se tento vztah ukázat v různých polohách, tak jak to známe ze života. Vůbec ve většině scén se snažíme čerpat z osobní zkušenosti, slova postav pak nabývají na pravdivosti, což je tady o to důležitější a těžší, protože hra je napsaná shakespearovským veršem.

Poprvé spolupracuješ s panem režisérem Korčákem. Jak se Ti s ním zkouší?

Mám pocit, že každý nový hostující režisér tady tak trochu rozčeří vodu, což je pro naše divadlo moc dobré. S panem režisérem Korčákem se teprve vzájemně poznáváme, ale mohu říct, že je to velmi citlivý a vnímavý režisér, který na nás jde psychologickou cestou, ale zároveň nám nic neodpustí. Umí krásně rozebrat situace a niterné pocity. Vede nás k pravdivosti. Všechno prokoukne! Zároveň je velmi příjemné, že když uděláte nový detail, nebo se vám něco podaří, všeho si všimne a vás to ohromně potěší.

Inés de Castro je historická hra. Před nedávnem jsi však měla premiéru v současném thrilleru Jako naprostý šílenci. Co je Ti bližší velká historická témata nebo současné hry?

Rozhodující je pro mě vždy příběh, ráda mám ale obojí. Každý žánr vyžaduje něco jiného. Nejlepší je, když se to tak pěkně střídá, jako se mi to poštěstilo letos. Já jako herečka mám prostě ráda „vyváženou stravu“. Tak držte palce a přijďte se podívat.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj leden 2003


S režisérem Inés de Castro

Režisér Jakub Korčák není ve Východočeském divadle poprvé. V sezóně 1987-1988 tu režíroval Kočku na rozpálené plechové střeše.

Jak vzpomínáte na tehdejší práci v Pardubicích?

Byla to jedna z mých prvních inscenací na profesionální scéně a velmi se mi vepsala do paměti. Setkání se zdejším souborem bylo velmi intenzívní a i na jeho výsledek vzpomínám moc rád, protože se stal navštěvovaným a populárním představením. Velmi by mě těšilo, kdyby se nám podařilo navázat tímto směrem.

Před patnácti lety to byl těžký Tennessee Williams, nyní tajemný Casona… V celém Vašem režijním repertoáru převažují hry vážné. Souvisí to s Vaší představou o poslání divadla?

Nikdy jsem se takhle nevyhraňoval. Je pravda, že jsem se neorientoval přímo na „řachandy“, ale komedií je v mém repertoáru nemálo: Shakespeare, Molière, Marivaux, Goldoni, Kundera, Ustinov. Humor mám na jevišti i v životě rád. Jsem přesvědčen, že komedie mohou stejně jako vážnější tituly vyjadřovat tázání po smyslu bytí, po naplňování našeho poslání – to považuji v divadle vždycky za důležité a o to se snažím. Motivací je pro mě jakýkoli způsob poznávání života. Spíš tudy se ubírá můj výběr, než že bych směřoval k vážnosti.

Režíroval jste několik her Shakespearových a řadu jiných klasických titulů – Se srdcem divno hrát (A. de Musset), Hry lásky a náhody (Marivaux), Tři sestry (Anton Pavlovič Čechov)… Jsou to hry, které zjevně nestárnou. Čím to je?

Jsou to hry, které v sobě skrývají archetypální rozměr. Vzrušuje mě, když se na témata, která jsou niterným dědictvím lidstva, můžeme podívat z dnešního pohledu, znovu je prozkoumat s novou zkušeností, která je oživí a prověří.

V současných inscenačních postupech sílí trend přepsat autora – namísto přečíst autora. Co si o něm myslíte?

Vždycky jsem viděl velký smysl ve snaze autorovi porozumět, vést s ním dialog. Nejsem zastáncem pietistického přístupu, pseudopocitu, že to děláme tak, jak to autor napsal. Do něj se mohou schovávat i různé nešťastné tradice. Na příklad Shakespeare se dlouho inscenoval romantickým způsobem a tvrdilo se, že tak je to napsáno autorem, bez ohledu na to, jak se inscenovalo v jeho době. Jsem přesvědčen, že je třeba každého autora číst z pohledu konkrétní doby, ve které žijeme, a ne ho pouze mechanicky přejímat s tradicemi. Ale zároveň jsem přesvědčen, že autor musí být plnohodnotným partnerem v dialogu, z nějž se rodí představení. Nepovažuji za šťastné, když je autor jen zneužíván k předvádění vlastního ega.

Inscenoval jste některá – i méně známá – dramata Josefa Topola. Do křehké a komplikované poetiky Topolovy se asi může pustit jen režisér podobně laděný…

Ano, s Josefem Topolem to bylo zvlášť blízké setkání. Vlastně jsem ho začal inscenovat hned, jak to bylo jenom trochu možné. Nejdřív Konec masopustu a Stěhování duší ve Zlíně, potom Sbohem Sokrate v Plzni, v Divadle pod Palmovkou jsem dělal Kočku na kolejích a Dvě noci s dívkou. Josef Topol je autor, který vyzývá ke zpytování duše, ale zároveň vyzývá i k hravosti. Tím je mi velmi blízký.

Co Vás zajímá na dramatice Alejandra Casony?

Casona je velmi poetický, obrazný dramatik a zabývá se tématy, která mají přesah, jsou věčná. Díky tomu jsou jeho hry výzvou.

Inés de Castro se v Čechách ještě nehrála. Lákají Vás neozkoušené tituly, nebo je to výjimka?

Není to výjimka. Pokládám za šťastné, když může režisér prošlapávat novou cestu a není vázán tím, jak se v divadelním světě často srovnává a poměřuje s inscenováním stejného titulu jinde. A také cesta k výsledku je mnohem víc vzrušující. Jsou to kroky do čerstvě napadlého sněhu.

Proč Inés de Castro?

Je to zajímavý historický příběh, který má navíc svůj archetypální přesah. Je to střetnutí individuálního lidského osudu s mocí, střetnutí osobního svědomí se státními zájmy. To je téma, které má platnost ve všech dobách a zabývat se těmito otázkami je velmi důležité.

Díky a zlomte vaz!

Jana Pitthartová, Divadelní zpravodaj leden 2003


O PREMIÉŘE

Portugalská hrdinka v Pardubicích

O víkendu 18. a 19. ledna se v Městském divadle konala česká premiéra dramatu nazvaného podle portugalské národní hrdinky Inés de Castro, jedné z nejlepších her španělského dramatika a básníka Alejandra Casony. Režie se ujal hostující Jakub Korčák, který do titulní role obsadil Kristinu Jelínkovou. „Jde o velmi citlivou postavu, která je mi blízká,“ svěřila se Kristina, v čem ji přitahuje role Inés. „Snažili jsme se Inés ukázat ne jako hrdinku typu Johanky z Arku, ale jako lidskou bytost, jež nemá jen kladné vlastnosti. Na konci představení se člověk může zamyslet, jestli třeba není trochu sobecká.“ V Inés de Castro se dále představili Lucie Štěpánková, Václav Dušek, Tomáš Kolomazník a další.

Výjimečnost premiéře dodala i přítomnost velvyslankyně Portugalska, paní Any Martinho, inscenace totiž vznikla pod záštitou Velvyslanectví Portugalské republiky. Sympatická a usměvavá velvyslankyně před představením pozdravila (částečně i česky, za což sklidila ohromný aplaus) všechny premiérové hosty.

Jako vždy byla premiéra nervózní, ale závěrečný potlesk nadšených diváků dokázal úspěch inscenace. Představení chválila i paní Martinho: „Jsem velice šťastná a pyšná, že jsem mohla vidět zdejší premiéru Inés de Castro. Její provedení bylo absolutně úžasné. Sice nerozumím česky, jsem tu teprve tři měsíce, ale výkony herců byly tak přesvědčivé, že jsem mohla „jít“ s příběhem i bez znalosti češtiny. Opravdu jsem se zde cítila jako doma v Portugalsku, za což vám mnohokrát děkuji!“ Paní velvyslankyně si na slavnostním rautu osobně popovídala s přítomnými herci a na závěr ještě stačila ukázat svůj smysl pro humor „Něco jsem přeci rozuměla, např. Mondego, Coimbra, Santa Clara…“

Jana Pitthartová, Divadelní zpravodaj březen 2003



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN