VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

na programu  fotogalerie  videoupoutávka  panoramat. fotografie Premiéra

Detektivka jen na první pohled Rozhovor s Petrem Kostkou Rozhovor s Fr. Švihlíkem













foto Jiří Sejkora

Reginald Rose / DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ

Zahajovací zkouška: 16. listopadu 2011
Technická zkouška: 27. prosince 2011
Premiéry: 7. a 8. ledna 2012 v 19.00 hodin v Městském divadle v Pardubicích

Vinen, či nevinen? Soudní drama za zavřenými dveřmi.


V justičním systému, kde o vině či nevině nerozhoduje soudce, ale porota, která má v rukou život či smrt obžalovaného, ztrácí postupně domnělé důkazy svou objektivitu a spíše než o činech podezřelého svědčí jejich interpretace o životě a povahách těch, kteří rozhodují. Zdánlivě jasný případ vraždy nevzbuzuje zpočátku žádné pochybnosti. Přesto se mezi dvanácti „spravedlivými“ najde jeden, jemuž tíha ortelu rozhodujícího o elektrickém křesle připadá příliš veliká na to, aby bylo možné vyřknout verdikt bez diskuse. Zdánlivě formální a zbytečná šance na obhajobu však vede k pochybnostem. Fakta ztrácejí svou jednoznačnost, jakmile padnou nové otázky či se objeví další souvislosti. Důkazy viny začínají svědčit pro nevinu. Souboj dvanácti mužů rozhněvaných pro pravdu, vlastní ješitnost, sobectví, etické i přízemní egoistické zájmy obrací naši pozornost od obžalovaného k životům a povahám těch, kteří soudí a kteří nejen, že nejsou bez viny, ale kterým nechybí mnoho, aby svévolně „hodili kamenem“. Dvanáct povah bylo vzorkem společnosti v době, kdy ve filmovém zpracování dramatu hrál Jiří Voskovec, a je jím i dnes, kdy se pod vlivem zrelativizovaného poměru k pojmům, jako je dobro či pravda, přiklání filosofický postoj většiny na stranu cynického pragmatismu a k sociálním předsudkům na úkor tradičních hodnot solidarity, odpovědnosti za druhé a pomoci bližnímu.

Překlad: Bedřich Becher

REŽIE: Petr Kracik j. h.
Scéna: Jaroslav Milfajt j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Dramaturgie: Tomáš Syrovátka

OSOBY A OBSAZENÍ:
    Předseda ... Petr Dohnal
    Porotce č. 2 ... Josef Pejchal
    Porotce č. 3 ... František Švihlík j. h.
    Porotce č. 4 ... Ladislav Špiner
    Porotce č. 5 ... Jan Musil
    Porotce č. 6 ... Radek Žák
    Porotce č. 7 ... Josef Vrána
    Porotce č. 8 ... Petr Kostka j. h.
    Porotce č. 9 ... Jan Hyhlík
    Porotce č. 10 ... Pavel Novotný
    Porotce č. 11 ... Jiří Kalužný
    Porotce č. 12 ... Alexandr Postler
    Soudní sluha ... Jindřich Kratochvíl j. h.

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Jana Voldánová


Dvanáct rozhněvaných mužů – detektivka jen na první pohled


J. Pejchal, P. Kostka, F. Švihlík, P. Dohnal,
L. Špiner a J. Musil, foto ze zkoušky J. Sejkora

Dvanáct doposud nerozhněvaných mužů se na začátku dramatu sejde k jednomu stolu, skoro jako u biblické poslední večeře. A pomyslná poslední večeře je v tu chvíli skutečně ve hře. Jde totiž o život. Ne však někomu ze zúčastněných, nýbrž osobě, o níž se právě jedná. Nacházíme se u soudu, který rozhoduje o vině či nevině v kauze úmyslné vraždy – a v případě viny to pro obžalovaného automaticky znamená trest smrti. A protože se ocitáme v New Yorku, neleží verdikt v rukou soudce, jako u nás, ale na bedrech dvanáctičlenné poroty složené z lidí z různých skupin společnosti. A v tom tkví jádro hry. Střetnutí lidí rozličných povah, hodnot, názorů. Postavy hry jsou doslova odsouzeny ke střetu. I kdyby se potkaly za jiných okolností, protichůdnost jejich myšlení je žene proti sobě. Dost těžko se mohou shodnout. Jsou samy sobě překážkou v cíli, který je jim určen jako povinnost: musí jednomyslně odhlasovat buď vinu, či nevinu. Zápas soudní poroty převedl na základě vlastního životního zážitku Reginald Rose do podoby televizního dramatu. Ve filmové podobě z poloviny padesátých let nominované na Oscara hrál porotce č. 11 Jiří Voskovec – později vznikl divadelní přepis, který uvádíme.

Zdánlivě jde o detektivku. Porotci rozkrývají pozadí případu, hledají skuliny ve výpovědích svědků nebo naopak nezvratitelné body obžaloby. Je obviněný skutečně vrahem? To je však jenom východisko dramatu, které svým tématem míří hloub. Na případu možného justičního omylu ukazuje zpochybnitelnost jakékoli zdánlivě nepopiratelné pravdy a nese poselství o užitečnosti existence všech pochybovačů, kteří se na začátku mohou jevit jen směšně nebo jako kverulanti či exhibicionisti (v realitě české společnosti lze často zaslechnout nálepky jako intelektuál či „pravdoláskař“). Skutečnost je složitější, než se většina z nás domnívá, to je první poselství hry. Názor většiny není spolehlivým vodítkem.


P. Kostka, J. Kalužný, P. Dohnal a J. Pejchal
foto ze zkoušky J. Sejkora

Padesátá léta, doba vzniku hry, jsou érou, kdy dramatiku velmi ovlivňovala moderní psychologie, psychoanalýza. Stejná tendence se dotkla i Dvanácti rozhněvaných mužů. Na počátku hry přichází tucet občanů, kteří se neznají ani jmény, mají pouze čísla, svou roli anonymních porotců. Během hry díky autorovým dialogům mistrně střídajícím zájem o případ vraždy s pomyslným objektivem zaměřeným na psychologii porotců postupně pronikáme k charakterům jednotlivých postav dramatu. Nesou své zkušenosti, jež podvědomě ovládají jejich mínění i v situaci, kdy by měli být pokud možno zcela objektivní a nestranní. Podobně jako divák dramatu promítá do postav hry svou osobní zkušenost a skrze ni jim rozumí, ani porotci se nemohou vyhnout tomu, aby nepoužili optiku vlastního života, svých nejtajnějších, nejskrytějších a třeba i vytěsněných zážitků. Snad proto tak snadno lámou nad druhým člověkem hůl, snad proto inklinují ke zkratkovitým řešením, ke xenofobii, k předsudkům. A opět se vybaví naše realita: despekt k sociálně slabším a takzvaně nepřizpůsobivým, extremistické názory, za kterými ale často není nic jiného než vlastní frustrace a traumata tak často přítomná i u lidí, kteří byli na první pohled v životě úspěšní.

Proti mínění většiny stojí v dramatu Reginalda Rose sám jediný voják v poli. A to je snad nejvýznamnější vzpruha, kterou hra v dnešní době dává: víra ve smysl hlasu jediného člověka. Jak snadno podléhá jednotlivec v moderní sofistikované společnosti beznaději, že jeho hlas, jeho mínění, jeho konání nemůže nic ovlivnit. Drama Dvanáct rozhněvaných mužů je možné chápat také jako střet lhostejnosti většiny s odpovědností jednotlivce. Je to hra o úskalích i síle demokracie, v níž rozhoduje vždy většina, ale v níž být se svým názorem osamocen není důvod mlčet, ale mluvit.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 1/2012


Laskavý, ale tentokrát i rozhněvaný Petr Kostka
Rozhovor s hostem inscenace Dvanáct rozhněvaných mužů


P. Kostka, foto ze zkoušky J. Sejkora

Dvanáct rozhněvaných mužů je výborná hra, která se po hříchu moc nehraje, asi hlavně proto, že málokteré divadlo má v souboru 13 mužů (ano, navzdory názvu je třeba ještě o jednoho „rozhněvaného“ navíc), nota bene kvalitních herců. Ani my jsme nevystačili s vlastními silami, pokud jsme chtěli obsadit i Trójanky zkoušené současně a nechtěli jsme v obsazení dělat kompromisy, jimiž by se složení pomyslné soudní poroty omladilo víc, než autor zamýšlel a než by bylo zdrávo. Pozvali jsme proto dva hosty, a to ne ledajaké, vedle Františka Švihlíka, který během své kariéry (z níž vyčnívají např. populární televizní Četnické humoresky) prošel i pardubickým angažmá, jsme přizvali dlouholetého člena Národního divadla a posléze vinohradského divadla, pana PETRA KOSTKU. Kvůli jeho časové vytíženosti a také kvůli pečlivosti, s jakou odpovědi promýšlel, jsme mu alespoň po internetu položili několik otázek…

Na začátek asi obligátní otázka, stál jste už někdy na jevišti našeho divadla a vzpomenete si, kdy to bylo?

Celý život jezdím po „vlastech českých“, jak se říká, a zde v Pardubicích jsem byl mockrát. A vždy rád. Však také zdejší divadlo je nejen krásná budova se vším všudy, ve které se pěkně hraje, ale je to vůbec velmi uznávaná „štace“ s dobrým hereckým týmem. Snad nemá smysl jmenovat, co jsem tu kdy hrál, jen tak namátkou si vzpomínám na Pobřeží, Milostné dopisy, Čokoládového hrdinu, Smíšené (po)city dokonce čtyřikrát, naposledy to byl před dvěma lety Ledňáček s Divadlem Ungelt.

Proč jste se rozhodl přijmout hostování právě v této inscenaci a v našem divadle?

Proč jsem přijmul hostování? Možná tomu nebudete věřit, ale vzdor postupujícímu věku a ubývání sil mě divadlo pořád baví. A hrát s jiným souborem, s jinými kolegy je pro mne vždycky vzrušující. Taková nějaká nová injekce. Vzpruha. Nová inspirace. Vždy při studiu nové hry stojí každý herec, byť by měl za sebou stovky zkušeností, opět na úplném začátku a letitá praxe je mu k ničemu. Nová hra a nová role se mu jeví jak bazén se studenou vodou, do které musí hupsnout. No, a zatím, co tyto řádky píši, se už s pardubickými kolegy vesele dopoledne co dopoledne v té chladné vodě cachtáme. A baví nás to. Sršíme nápady, takže se zdá, že nás to naše vzájemné setkání osvěžilo všechny.


P. Kostka, J. Hyhlík, P. Novotný
foto ze zkoušky J. Sejkora

Vím, že se nesetkáváte se hrou Dvanáct rozhněvaných mužů poprvé.

Zcela náhodou se s touto hrou setkávám v krátké době potřetí. V ruském filmu „12“ jsem namlouval porotce číslo jedna, kterého hrál sám režisér Nikita Michalkov, a pak jsem ještě téhož porotce namluvil v rozhlasové verzi pro CD. A teď se těším na porotce číslo osm.

V čem vidíte úskalí divadelní inscenace tohoto textu, který původně vznikal pro televizi a film?

To filmové zpracování je bezesporu snazší. Příběh se celý odehrává v jediné místnosti a všechny postavy jsou stále po celou hru přítomny. Ve filmu si kamera samozřejmě vybírá tu dva nebo tři nebo dokonce i jen jednu postavu, kterou momentálně chce sledovat, a ostatní postavy jsou v tu chvíli mimo záběr kamery. Divák je nevidí, tedy nesleduje, a páni herci si nemusí lámat hlavu, jak právě mají ve své roli reagovat, jak se tvářit, co si mají myslet. Prostě mají pauzu. Jevištní zpracování tohoto příběhu je složitější a snad o to i lákavější. Všichni účinkující jsou pod drobnohledem diváka stále. Všichni musí na vše, co se právě děje, reagovat nepřetržitě. Jak my herci ve své hantýrce říkáme: „Tam si neodpočineš.“ A zároveň si každý musí být vědom, zda právě je ten, který má mít pozornost diváka, nebo zda právě nesmí rušit důležitější pasáž kolegy. Ale to už je také a především úkolem režiséra vést oko diváka tam, kde má být a co má sledovat a kde by daný detail ve filmu patrně právě zabírala kamera.

Řada diváků asi ví, jak hra Dvanáct rozhněvaných mužů dopadne. V čem spočívá její síla, když to nebude v překvapivém rozuzlení?

Ano, i divák neznající tuto hru asi brzo pochopí, jak to skončí, ale zajímavost toho příběhu skutečně není v onom soudním procesu a jeho vyústění, ale ve střetnutí dvanácti vzájemně se neznajících lidí. Nejen lidí různých povolání a z různých společenských vrstev, ale především různých charakterů. Jinak řečeno budeme svědky střetnutí lidských povah, které jsou neměnné po staletí ba tisíciletí a na všech kontinentech. Představí se nám v celé své nahotě lidská lhostejnost, lehkomyslnost, zahořklost, neústupnost, tolerance, pyšnost, samolibost, prostomyslnost, nesnášenlivost, xenofobie, hloupost, ale naštěstí také zodpovědnost a smysl pro spravedlnost a pro čisté svědomí. Myslím, že mnozí poznají tam na jevišti svého známého nebo souseda a leckdo možná i sebe. Pokud sebe, tak doufám, že půjde o ty pěkné vlastnosti.

A víte co? Já děsně nerad povídám nebo píšu moudrosti. Herec má hrát a ne debatovat. Přijďte se podívat na Dvanáct rozhněvaných mužů. Zodpovědně a spravedlivě zatleskejte, nebo vypískejte. Upřímně, pro své čisté svědomí.

Děkuji a přeji vám, abyste měl důvody ke hněvu pouze v rámci své role.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 1/2012


Dvanáct otázek pro jednoho z Dvanácti rozhněvaných mužů


František Švihlík

Ještě před úspěšnými premiérami soudního dramatu Reginalda Rose jsme se sešli na pár slov s hostujícím FRANTIŠKEM ŠVIHLÍKEM, který v inscenaci režiséra Petra Kracika hraje urputného a nemilosrdného Porotce č. 3. Povídali jsme si s ním o jeho vztahu k Pardubicím, filmařských zkušenostech a o zatím posledním hostování ve VČD…

Ve východočeském angažmá jste strávil důležitou část hereckého života, je to však už poměrně dávno, už v osmdesátých letech. Od té doby jste zde dvakrát hostoval. Co vás dnes váže k Pardubicím?
Samozřejmě jsou to hlavně přátelé, které jsem tu měl, a doufám, že stále ještě mám, i když už jich není za ta léta tolik. A pak hlavně vzpomínky. Byl jsem ve zdejším angažmá moc rád, prožil jsem tu nejkrásnější herecké roky, hrál velké role, cítil se velice spokojený…

Na zkoušky jste do Pardubic dojížděl prakticky denně po dobu sedmi týdnů. Jak jste to měl daleko?
Dojížděl jsem z Vysočiny, kde mám chalupu, ve které už ale trvale bydlím. Stojí v malebném kraji, kde je krásně, i když teď poměrně sněživo. Cesta do Pardubic mi zabrala asi hodinku.

Co se v našem divadle změnilo od dob vašeho angažmá?
Mám pocit, že se nezměnilo nic. Je tu stále příjemná atmosféra, stále se tu hraje dobré divadlo, což je to podstatné, a proto jsem taky nabídku k hostování přijal.

Zůstali v souboru herci, s nimiž jste zde hrál už za dob svého angažmá?
Ano, asi pět nebo šest lidí.

Ve vašem životopise zaujme zmínka, že jste byl pomocným režisérem v seriálech Četnické humoresky a Černí baroni. Jak jste se k téhle zajímavé práci dostal?
S Antonínem Moskalykem, režisérem Humoresek, jsme byli velcí přátelé. Už jsme spolupracovali na seriálu Dobrodružství kriminalistiky, kde jsem obstarával casting a ve dvou dílech jsem hrál. Na základě toho mě požádal, abych při Humoreskách kromě své herecké role dělal ještě pomocného režiséra. A já nabídku přijal, protože mě ta práce zajímala a těšil jsem se na ni. Věděl jsem, že od Toníčka se mohu vždy něco nového naučit, což se taky potvrdilo. Ale mé rozhodnutí pro seriál znamenalo, že jsem musel opustit Městská divadla pražská. Jako herec bych mohl do Brna dojíždět, ale režisérská práce znamenala každodenní povinnosti po dobu natáčení několika sérií.
A pokud jde o Černé barony, k těm mě přizval režisér Juraj Herz, který ocenil moji práci na Humoreskách, takže mezi první a druhou sérií Humoresek jsem ještě natáčel Barony.


Jako E. Kean v Gorinovì KEANU IV. v režii J. Seydlera

Lidé si asi nebudou umět přesně představit, co taková práce pomocného režiséra všechno obnáší?
Velkou porci práce: od obsazování přes režírování komparzu, u Tondy jsem režíroval i představitele menších rolí, přes úkony, jako je kontrola placu, rekvizit, aby nic nechybělo a aby, když přijde režisér, všechno fungovalo, jak má, přes kostýmy, vlásenky… Prostě děvečka pro všechno. Kromě toho jsem ještě vždy po natáčení zaznamenával každodenní dění na place a napsal pak knížku o tom, jak se natáčely Četnické humoresky.

Změnila nějak režijní zkušenost váš pohled na režiséry poté, co jste se zase ocitl na place jako herec?
Ne, nezměnilo to můj pohled, já jsem vždycky režiséry, abych tak řekl, poslouchal. Když jsem měnil angažmá, tak většinou právě proto, že jsem šel za nějakým režisérem. Já jsem si vybíral režiséry a oni si vybírali mě.

Kteří vás ovlivnili nejvíc?
Nejvíc Ivan Balaďa, Jaroslav Vostrý – oba právě tady v pardubickém angažmá. Z filmových režisérů Vít Olmer, Toníček Moskalyk, Juraj Herz.

Kterých profesních setkání si nejvíc ceníte?
Já jsem měl štěstí, že když jsem byl v polovině šedesátých let v Šumperku, tak jsem se tam setkal při inscenaci Našich furiantů s Jaroslavem Vojtou – on hrál vysloužilce, já Václava, partnerkou mi tam byla Evelina Steimarová. V inscenaci Fyziků – taky v Šumperku – hostoval pan Höger. Z mladší generace bych jmenoval pardubickou dvojici Sandhaus – Gsöllhofer. Z pardubických herců ještě Honzu Fišara, který byl můj velký kamarád. Později v Městských divadlech pražských to byla přehršle setkání. Ovlivnil mě samozřejmě pan režisér Macháček.

A ještě se vrátím k Jaroslavu Vojtovi, který mě měl rád. Když jsme zkoušeli v Šumperku, kouřil jsem tehdy „Globusky“ a on mi vždy dvacet cigaret přivezl. Já mu zase na nádraží nosil kufřík, když odjížděl pryč. Musím se pochlubit, že mám naši společnou fotografii, na niž napsal: „Milému příteli, výbornému Václavovi v Našich furiantech, vděčně Jaroslav Vojta.“

Setkal jste se už někdy na jevišti s Petrem Kostkou, s nímž v inscenaci společně hostujete?
Jen při dabingu, v televizi, ale v divadle je to poprvé.

Porotce č. 3, kterého hrajete, je – omlouvám se za to slovo – spíš negativní figura. Prudká, násilnická, nenávistná. Přesto se s ní jako herec musíte nějak identifikovat. Skrze jaké vlastnosti jí rozumíte?
Já si myslím, že žádná charakterní figura nemůže být černá nebo bílá. Argumenty Porotce č. 3 se postupně hroutí a vychází najevo, že jeho stanovisko je ovlivněno rodinnou historií. Skrze případ si vyřizuje účty se členem své rodiny. Což se děje v mnoha rodinách a málokdo to dokáže vyřešit přímou cestou. Je to trn, který si člověk nese v srdci celý život. A to je mi na té figuře sympatické, že v sobě stále má svou rodinu a své chyby chce nějak obhájit.

Mluvíme spolu těsně po generální zkoušce. Překvapila vás něčím reakce publika?
Na generálce je vždy zvláštní publikum. Většinou starší lidi, kteří reagují jinak než mladší, ale překvapilo mě, že dokážou jít každý s nějakou postavou, která je jim sympatická nebo nesympatická. A projevovali to docela spontánně. Čekal bych, že budou víc zakřiknutí, publikum mě překvapilo velmi mile!

Děkujeme za rozhovor i za hereckou práci a těšíme se na další setkávání při reprízách Dvanácti rozhněvaných mužů v našem divadle.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 2/2012



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN