VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Premiéra fotogalerieNad Hamletem s překladatelem Jiřím Joskem

S Josefem Pejchalem o Hamletovi, ale nejen o něm I ty jsi Hamlet

 
 
 
 
 
 
 
 
 

foto Radovan Šťastný

William Shakespeare – HAMLET

Předávací porada: v průběhu měsíce září 2008
Zahajovací zkouška: úterý 21. října 2008 od 9.30 hodin
Technická zkouška: 24. listopadu 2008
Premiéry: 6. a 7. prosince 2008 v 19 hodin, Městská scéna VČD
Derniéra 7. června 2011

Nejhranější divadelní hra na světě o nejstarším tématu všech dob. Být, či nebýt?

Máme se snažit vydržet všechno, co přichází, bez přípravy, bez možnosti cokoliv zopakovat a s mizivou šancí na úspěch? Anebo to raději zabalit hned a s elegancí odejít na jiný svět? Bojovat a prohrát, anebo se vzdát? Snažit se přizpůsobit zkaženému, hnusnému a nepřejícímu světu kolem nás, anebo mu ukázat sílu svého idealistického mládí i za cenu prohry? Vzdát se svého života i své lásky? Bude to mít smysl? Hra, která nepřináší příliš odpovědí, ale dává mnoho otázek, patří v repertoáru divadla k jednomu z jeho hlavních proudů, který představuje velká díla světové dramatiky.

Režie: Jiří Seydler
Překlad: Jiří Josek
Scéna: Ján Zavarský j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Hudba: Jiří Šlupka Svěrák
Dramaturgie: Jiří Josek j. h., Tomáš Syrovátka
Šermy: Pavel Konvalina j. h.

Osoby a obsazení:
  Král ... Jan Hyhlík
  Královna ... Romana Chvalová
  Hamlet ... Josef Pejchal
  Corambis ... Zdeněk Rumpík
  Leartes ... Martin Mňahončák, Miroslav Tichý
  Ofélie ... Marie Málková
  Horacio ... Jan Musil
  Duch ... Josef Vrána
  Rossencraft ... Jan Grundman j. h.
  Gilderstone ... Martin Chamer j. h.
  Fortenbras ... Radek Žák
  Marcelus ... Pavel Novotný
  Bernardo ... Alexandr Postler
  Cornelius ... Jiří Kalužný
  Herci ... Pavel Novotný, Jiří Kalužný, Leopold Běhan j. h., Barbora Obozněnko j. h.
  Hrobník ... Alexandr Postler
  Vesničan ... Jiří Kalužný
  Montano ... Leopold Běhan j. h.
  Kněz ... Pavel Novotný
  Dvořan ... Leopold Běhan j. h.
  Družina, vojáci, dvořané

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Naďa Krůlová


I ty jsi Hamlet!


Kostýmní návrhy od T. Kypty


Je to pro inscenátory dar i přítěž, když se setkávají s nejznámější divadelní hrou naší civilizace – Shakespearovým Hamletem. Dar proto, že je to hra strhující, hluboká, vzrušující, že hercům skýtá na celý život nezapomenutelné role, diváky přitahuje, budí zájem a pozornost. A přítěž? Věci známé vyvolávají očekávání. Nepřistupujeme k nim s čistou hlavou, kulturní povědomí v nás budí jakousi zažitou představu. V nás i v divácích. Ale je romantizující představa Hamleta v černém, s lebkou v ruce, či naivní vidina ducha v bílém prostěradle ten „pravý“, „skutečný“, „původní“ Hamlet? Jistě, tak ho známe všichni. A kdybychom byli ve filmu a Hercule Poirot by vyšetřoval vraždu, která by jej zavedla za podezřelým divadelním hercem, který hraje Hamleta, jak by Hamlet vypadal? Režisér filmu by nejspíš sáhl právě po klišé, použil by konvenci. Herec by byl karikaturou Hamleta, zosobněním divadelního šmíráctví. Proč? Hamlet není tématem detektivky, je kulisou. Musel by být povrchní, zaškatulkovaný, očekávaný a snad i směšný. A tak se tradují zažité představy o věčných postavách a hrách, které zdánlivě zná každý. Ale zná je opravdu, nebo se jen mnohokrát setkal se stíny, které vrhají, ale které spíš klamou?

Shakespearolog Jan Kott napsal, že Hamlet je jako houba. Vstřebává vždy svou současnost. Mění se spolu s námi. Režisér Peter Hall řekl, že Hamlet by se měl znovu inscenovat přibližně každých deset let. Po uplynuté době bude jiný. Radovan Lukavský, František Němec, Richard Krajčo – to jsou tři asi nejznámější Hamleti naší čerstvé paměti. Tři generace, tři různé životní zkušenosti, doba, okolnosti. „Každá generace má svého Hamleta“ – zprofanovaná věta, ale ne prázdná floskule. Platí. Který ze tří jmenovaných představitelů Hamleta byl blíž Hamletovi, jak ho napsal Shakespeare? Nejbližší je mu ten, kdo se přiblíží svým divákům, promluví jejich jazykem, ten, který jim připadá přirozený.

Otázka, zda režisér dělá Hamleta tradičně, je lichá. Hamleta Shakespearovy doby nikdo z živých neviděl. Asi bychom se podivili, kdyby Ofelii hrál muž, kdyby herci křičeli, aby „umluvili“ tisícihlavý dav. Asi by nás nepřesvědčil Hamlet, jehož představitel by byl starší než herečka obsazená do role jeho matky, což by se v dnes už „tradiční“ a přitom nedávné minulosti docela klidně stalo. Náš Hamlet nebude karikaturou divadla, na jakou by při svém vyšetřování narazil Poirot nebo Colombo. Náš Hamlet bude jedním z nás. Bude Josefem Pejchalem, trochu režisérem Jiřím Seydlerem, trochu překladatelem Jiřím Joskem, partnerem Ofelie neboli Máši Málkové. Protože tak ho Shakespeare napsal. I ty jsi Hamlet. Pokud jsi někdy pochyboval o smyslu svého bytí, cítil se zrazen matkou nebo ženami svého života, pokud jsi cítil bezmoc nad stavem světa, v němž žijeme, a zaklel, že „je cosi shnilého ve státě dánském“, pokud sis kladl otázku, co je za branou smrti, jsi Hamletem. Pokud jsi někdy byla zrazena nebo uražena mužem, pokud ho polkla jeho práce, poslání, starost, a ty sis připadala sama, pokud jsi dospěla a přitom cítila, že tvá duše ještě touží po čistotě dětství, jsi Ofelií. Pokud jsi v životě řešila dilema, zda dát přednost rodině, nebo kariéře, jsi Gertrudou. Doma, ve své rodině, i na fóru, kde se rozhoduje o osudech národů, se potkáme s Hamletem. Shakespearův Hamlet je drama intimně rodinné i věc veřejná. Je příliš věčný na to, aby musel být násilně aktualizován, a příliš živý na to, aby ustrnul coby muzejní rekvizita.
Hamlet je muž, který nám už čtyři sta let nedává spát!

Nad Hamletem s překladatelem Jiřím Joskem

S Shakespearovým Hamletem to není tak jednoduché, jak by si laici mohli myslet. Zachovalo se nám totiž několik verzí a dnešní překlady bývají jakýmsi kompilátem z nich. Kdo jiný by mohl fundovaněji popsat, jak vznikal text pro naši inscenaci, nežli právě vy...
Text, ke kterému jsme sáhli, je tzv. „špatné kvarto“, první vydání hry, které vyšlo v roce 1603 bez autorova vědomí a zaznamenává zřejmě prvotní scénickou podobu hry předváděné snad pro vybrané univerzitní publikum. Shakespeare pak na své hře dále pracoval a výrazně ji rozšířil, takže už o rok později vyšlo druhé kvartové vydání, které je téměř dvakrát delší než to první, a text se pak i nadále proměňoval. Oproti propracovanější, tajemnější a jistě literárnější druhé verzi má tento „krátký“ Hamlet jistou výhodu v tom, že je to text divadelně autentický. Na rozdíl od standardní verze, v níž je Hamlet už třicátník, zde je Hamlet dvacetiletý mladík, zatímco ve „velkém“ Hamletovi jsou postavy hry psychologicky hluboké a nejednoznačné, zde jsou vykresleny jednoznačněji a mají blíže od slov k činům. Zkrátka řečeno, tento Hamlet je tak trochu „akční“ verzí známého příběhu, což nabízí i nové inscenační možnosti.

Vy jste Hamleta nejen překládal, ale i režíroval. Kdy a s kým to bylo?
Hamleta jsem inscenoval v roce 1999 v Divadle Petra Bezruče. Vycházel jsem ale z té širší verze, která bývá většinou kompilací druhého kvartového vydání a prvního foliového vydání. Nicméně jsem text musel výrazně krátit, aby inscenace nepřesáhla dvě a půl hodiny. V titulní roli vystoupil tehdy ještě hodně mladý Richard Krajčo, takže už volbou představitele a úpravou i tento text dosti omládl.

Hamlet je hra rozkročená mezi nadčasovostí věčných existenciálních otázek a mezi vždy znovu se aktualizujícím společenským ostnem. Kde vidíte významové těžiště hry?
I přes obrovskou časovou vzdálenost má Shakespearova doba s tou naší mnoho společného. Shakespeare žil jako my „na přelomu věků“. Tradiční a poněkud už vyčpělé aristokratické ctnosti začala tehdy „válcovat“ morálka zištnosti a prospěchářství vzmáhajících se vrstev. Otázka, jak se jedinec vyrovnává s proměňujícím se světem kolem sebe a do jaké míry je schopen do něho zasahovat a jak ho vnímat, je jistě stále aktuální. Z nedávné minulosti povědomá je nám i atmosféra „života ve lži“, v níž Shakespeare vyrůstal. Tehdy to byla násilně vnucovaná ideologie anglikánského náboženství, která nutila tradičně katolicky orientované Stratforďany, a Shakespearova rodina k nim patřila, mluvit jinak doma než ve škole či na veřejnosti a dávat si pozor na pusu před všudypřítomnými špicly Jejího Veličenstva a jejích úředníků.

Proč je Hamlet tak výjimečná postava?
Někde jsem četl, parafrázuji, že Hamlet je jediná Shakespearova dramatická postava, která by byla schopna napsat všechny jeho hry. Je výjimečný v tom, jak jedinečně dokáže díky autorovi vyjádřit otázky, které si lidé kladou o sobě a o světě kolem, takže se s ním může skutečně každý ztotožnit. Jak kdysi pravil William Hazlitt: „My všichni jsme Hamlet.“

Pod pardubickou inscenaci se podepisujete také jako dramaturg. Co chcete do zkoušení vnést?
Vítám koncepci pana režiséra, protože je neobvyklá a působivá, a rád se s ní ztotožňuji. Budu se jen snažit občas tu přímočarost klikatit a vznášet nepříjemné otázky.

Děkuji za váš čas a zkušenosti.

ToS, Divadelní zpravodaj 12/2008

(Plné znění rozhovoru s Jiřím Joskem najdete v divadelním programu k naší nové inscenaci.)



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN