Tim Firth / HOLKY Z KALENDÁŘE

Zahajovací zkouška: 25. října 2012 od 10.00 hod
Technická zkouška: 4. prosince 2012
Premiéry: 15. a 16. prosince 2012 v 19.00 hodin, Městské divadlo, VČD Pardubice

Vtipná, dojemná a laskavá komedie o ženách, které překonaly samy sebe.

V poklidném anglickém městečku v Yorkshiru se scházejí ženy středního věku v Ženském spolku. Vyměňují si recepty, vzdělávají se, pletou a zavařují – a nudí se. Jednoho dne se šest z nich rozhodne nafotit do každoročního kalendáře namísto pohledů na místní kostely své akty. Ne, že by se nestyděly, ale nechají se přesvědčit manželem jedné z nich, že právě tento věk je u žen nejkrásnější, že kvetou jako slunečnice a dávají ze sebe to nejlepší. Z prodeje kalendářů chtějí koupit sedačku na onkologické oddělení, kde umírá Jack. A pro dobrou věc jsou kamarádky rozhodnuté udělat cokoliv. Ve městečku vznikne skandál, ale o kalendář je enormní zájem a jeho prodejem získá spolek značný obnos. A co naše modelky? Nejenže měly odvahu se svléknout, získaly mnohem víc. Vzaly život do svých rukou. Dokonce se z nich na čas staly celebrity. Překonaly smrt, opuštění, nevěru, získaly zpátky důstojnost a radost ze života, přehodnotily vztahy a utužily přátelství. To je víc než dost za pár aktů a trochu studu, ne?

Inscenace podle skutečné události je oslavou zralého, krásného a emancipovaného ženství.

Hra Holky z kalendáře (2008) byla pro divadlo napsána podle stejnojmenného filmu (Calendar Girls, 2003), který se stal sedmým nejúspěšnějším snímkem britské kinematografie všech dob.

Překlad: Pavel Dominik

Režie: Petr Novotný

Dramaturgie: Jana Uherová
Scéna: Martin Černý j. h.
Kostýmy: Hana Fischerová j. h.

Osoby a obsazení:
  CORA ...... Dagmar Novotná
  CHRIS ...... Jana Paulová j. h.
  ANNIE ...... Jindra Janoušková
  CELIA ...... Romana Chvalová
  RUTH ...... Ludmila Mecerodová
  JESSIE ...... Helena Malehová j. h.
  MARIA ...... Lída Vlášková
  BRENDA HULSE ...... Petra Janečková
  JOHN, manžel Annie ...... Jiří Kalužný
  ROD HARPER, manžel Chris ...... Pavel Novotný
  LADY CRAVENSHIRE ...... Martina Sikorová
  LAWRENCE, fotograf ...... Josef Vrána
  ELAINE, kosmetička ...... Petra Tenorová
  LIAN, režisér ...... Petr Borovec

Inspice: Martina Mejzlíková
Nápověda: Naďa Krůlová

---

Holky nafotily kalendář!

Naše divadlo každoročně ke konci roku připravuje tematický kalendář. Pro rok 2013 jsme se rozhodli vytvořit kalendář při příležitosti uvedení nové inscenace HOLKY Z KALENDÁŘE.

Jde o britskou hru Colina Firthe, která nám představí několik kamarádek, žen středního věku, které pro charitu nafotí kalendář aktů. Takže téma kalendáře bylo jasné. A co víc je potřeba? Několik dostatečně odvážných hereček, které se nahé (opravdu nahé!) nafotí do kalendáře divadla.

No, s tou nahotou to je tak… Víte, jaký je rozdíl mezi obyčejnou nahotou a uměleckými akty?  Ve hře říká postava Chris: „Děláte osudnou chybu tím, že si pletete obyčejnou nahatost s umělecky pojatou nahotou neboli aktem. Nahatost počítá s detaily. Akt pracuje s náznakem.“ Co víc dodat? Holky (naše herečky, které budou hrát v komedii Holky z kalendáře) byly velmi statečné a opravdu se svlékly. Ale na žádném obrázku neuvidíte více nahoty, než je slušné. Prostě počítáme s vaší fantazií.  

Nálada při focení byla výborná. Kostýmní výtvarnice Hana Fischerová se ani nestačila seznámit s herečkami a už si s ní všechny tykaly. Celá vlásenkárna byla na místě, svléknout a obléknout něco na zakrytí přišly pomoct holky z krejčovny. Režisér Petr Novotný přinesl pár lahví sektu na povzbuzení nálady. Ani jedna herečka se viditelně nestyděla (nevím však, co se odehrávalo v jejich nitru). Když bylo po všem, některých jsem se zeptala, jak se jim akty fotily. Odložily s oblečením i stud?

Petra Janečková: Nebála jsem se jen díky tomu, že k nám měl pan režisér úžasný proslov, ve kterém nás totálně uklidnil. Řekl, že nejde o to, aby bylo něco vidět, ale jde o to, aby to mělo atmosféru, aby to bylo příjemné. Takže jsem se cítila velmi bezpečně.

Jindra Janoušková: Líbilo se mi to a nestyděla jsem se. To snad ani akty nebyly… Měly jsme hodně šampaňského a hezky jsme se „pískly“. Šla jsem domů v moc dobré náladě a vůbec mi nevadilo, že jsem byla úplně nahá. (Jindra šla domů samozřejmě oblečená, tím „nahá“ myslela nahá na place – pozn. redakce)

Romana Chvalová: Stud jsem sice neodložila, ale bylo bezvadné, že jsme se na začátku fotily všechny dohromady, a tím pádem jsem se uvolnila. Kdybych nejdřív dělala svoji samostatnou fotku, asi bych se propadla hanbou. Nálada byla úžasná. Sice jsme se na začátku trochu bály, ale nakonec na to budeme moc rády vzpomínat.

Ludmila Mecerodová: Měly jsme obrovské obavy, ale nakonec to bylo úplně v pohodě. Myslím si, že to ani akty nebyly, když jsme nebyly nahé.

Lída Vlášková: Ale my jsme byly nahé.

Ludmila Mecerodová: Ale nic nebylo vidět!

Romana Chvalová: Vlastně jsme zjistily, že jsme si mohly prádlo nechat. To by se mělo napsat do programu, že jsme tam byly opravdu nahé.

Martina Sikorová: Já si dokonce myslím, že jsme mohly ukázat víc.

Jana Paulová: Vzhledem k tomu, že při tom svlékání jsme myslely hlavně na to, co všechno zakryjeme, tak jsem se hodně uklidnila. Myslím, že ani tak nešlo o svlékání jako o zakrývání.

A těšíte se na hostování v Pardubicích?

Jana Paulová: Strašně se těším. Jsem úplně jak malá! Sice tu kromě Petra Novotného a Lídy Vláškové vlastně nikoho neznám, ale Pardubice miluju, protože můj tatínek byl odsud. Měl tu první plzeňskou hospodu a moje tchýně byla předsedkyní Spolku přátel Pardubic. Takže kus mého srdce je taky v Pardubicích.

A nakonec jsem se zeptala režiséra, jestli se před tolika nahými ženami nestyděl…

Petr Novotný: Nestyděl jsem se. Ty holky byly tak krásné, že jsem se zapomněl stydět.

A co dodat nakonec? Snad jen to, aby se kalendář, který si můžete zakoupit v divadelním obchůdku ve foyer nebo v předprodeji divadla, líbil. Snad trochu té příjemné atmosféry, kterou jsme na place prožili, dýchne i na vás, naše diváky a přátele.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 11/2012

---

Holka z kalendáře Jana Paulová

Jana Paulová v inscenaci Divadla Kalich - Drahouškové
foto R. Kocourek

Holky z kalendáře je velmi úspěšná britská hra, která vznikla podle stejnojmenného filmu Calendar Girls (2003). Ten se zakládá na skutečné události – několik žen v malém městečku v hrabství Yorkshire nafotilo velmi netradiční kalendář se svými akty. Vtip spočíval v tom, že to nebyly modelky, ale ženy středního věku, a neudělaly to z žádné exhibice, ale pro dobročinné účely. Chtěly získat peníze na pohovku na onkologické oddělení nemocnice, nakonec však vydělaly dva miliony liber a prodaly dvě stě tisíc výtisků kalendáře! Hostovaly v několika televizních talkshow. Staly se z nich svým způsobem celebrity.

Tim Firth napsal laskavou a dojemnou komedii s dostatkem ženských rolí, což je obrovskou devízou pro mnoho divadel – zaměstnat herečky středního věku není snadné. A zde se naskytla skvělá příležitost pro celou dámskou část našeho hereckého souboru, dokonce nám ještě dvě herečky chyběly. Pro roli Jessie padla volba okamžitě na Helenu Malehovou, která už v našem divadle několikrát hostovala, ale pro postavu Chris jsme hostující herečku chvíli hledali. A našli! JANA PAULOVÁ byla tipem režiséra Petra Novotného, který s ní mnohokrát pracoval v Divadle Kalich. Paní Jana nabídku přijala. Ještě než začala zkoušet, přijela nafotit kalendář, který jsme při této příležitosti vydali. Udělala na mě velký dojem. Byla milá, přátelská a soustředěná. Hvězda z Prahy bez hvězdných manýrů. Zkouší a chodí do divadla, které je jí sympatické, a šíří kolem sebe dobrou náladu a pozitivní energii. V jejím nabitém programu jsme si našly chvilku a popovídaly si u oběda v divadelním klubu. Poté sedla do auta a odjela hrát do Ostravy. S pokorou sobě vlastní jela za diváky, které bude bavit…

Herectví jste vystudovala na DAMU. Jaká je pro vás nejkrásnější vzpomínka na toto období?

Především jsem se tam seznámila se svým manželem. On dělal hudbu do představení v absolventském ročníku a už jsme spolu zůstali, doteď.

Který kantor na škole pro vás nejvíc znamenal?

To je problematická otázka, nám totiž kantoři bohužel postupně umírali. V prvním ročníku jsme měli pana Vejražku, ten umřel, ve druhém pana Lebrea, ten taky, ve třetím paní Fabiánovou, kterou vyhodili. Školu jsme skončili s panem Vicenou. Ráda vzpomínám na pana Vejražku, ze kterého šla velká laskavost a který mě bavil. Ale jako pedagog byl pro mě jednoznačně nejlepší Leo Spáčil. To byl skutečný pedagog. Ostatní kantoři byli herci, kteří učili mladé herce, aby hráli jako oni. Ale pan Spáčil vycházel z každého z nás. Byl nemilosrdný. Učil nás hrát situace, nikoli deklamovat nebo reagovat falešně. Myslím, že to byl úplně zázračný kantor.

Jana Paulová v inscenaci Divadla Kalich - Bez předsudků
foto R. Kocourek

Jaké máte ráda divadlo jako divák a jaké divadlo toužíte dělat jako herečka?

Mám ráda divadlo, kdy můžu hercům věřit. Sama se tím živím, tak jsem velmi háklivá na pravdu na jevišti. A jakmile ji někde přestanu cítit, tak mě to úplně přestane zajímat. A je jedno, jaký je to žánr, divadlo, nebo kdo to hraje. I herecké prostředky, které jsou nadsazené, se musí pohybovat v nějaké pravděpodobnosti, abych to herci mohla věřit. To mě nejvíc baví. Mám ráda divadlo herecké, nikoli režijní. Asi nejsem správný divák. Ale asi ani ne správný herec. Taky proto jsem na pár let od divadla úplně odešla. V mládí jsem chodila do Činoherního klubu, vyrostla jsem na Krejčovi, pracovala s Macháčkem, možná také proto mám tak vysoké nároky.

Moc jste se mi líbila ve filmu Ceremoniář v režii Jiřího Věrčáka. Je to vážné téma a hrajete zde odlišný typ postavy, než na jaký jsme u vás zvyklí. Překvapila jste mě velmi niterným a úsporným herectvím a také pravdivostí, o které mluvíte. Jak se vám na tomto filmu pracovalo?

Moc hezky. Na natáčení si velmi dobře pamatuju, bylo mi moc milé i pro to, co teď říkáte. Že jsem nemusela dělat legraci, že jsem mohla hrát sama sebe ve svém věku v tu chvíli a prostředky velice omezenými.

Lidé si vás určitě nejvíc pamatují z filmové série Kameňáků. Také vám to přineslo velkou popularitu. Jaké jsou dvě stránky popularity?

A víte, že jsem druhý a třetí díl Kameňáku neviděla? Já se obecně na sebe nerada koukám a ani nejsem typ diváka, pro kterého je ta série určená. Nechci to hodnotit, jsem loajální vůči podniku, kterého se účastním. Popularita spojená s Kameňákem měla i pozitiva, která byla důležitá pro moji hereckou práci v divadle. Když teď hraju, diváci se tomu, co dělám, začnou smát dřív, než tomu bylo předtím. Říkám to proto, že poslední léta hraji jenom komedie. Pro herečku komičku je daleko těžší dělat legraci než pro muže. Hrála jsem s Pepíkem Dvořákem, s Pavlem Zedníčkem, kteří vyšli na jeviště, udělali „ksicht“ a publikum se smálo. Já jsem si to musela vydobýt. A díky Kameňáku publikum ví, že jde na komedii a rychleji reaguje na humor. Bohužel si mě takhle zaškatulkovali i filmoví režiséři. Tak jsem tak trochu v klatbě. Ale je to tak a já nemám žádné jiné ambice než ty, které mi přinese život, takže jsem s tím smířená.

To je moc velká škoda!

Třeba tady ještě uděláme nějakou tragikomedii…

S popularitou je spojen i zájem médií. A bohužel i bulváru…

Když je člověk mladý, tak dělá všechno pro to, aby ho lidi znali. To i k herectví patří. Pak se to v jistém věku otočí a je to nepříjemné. Do mého života vstoupil bulvár pozdě, bylo mi kolem pětatřiceti. Musím se s tím nějak vypořádat. Bohužel ale bulvár čím dál tím víc přitvrzuje. Nerada o sobě čtu jakákoli hodnocení a dnes může anonymně napsat třeba na internet do diskusí kdokoliv cokoliv, někdy jsou to neuvěřitelné hnusy. V soukromí žiju pro bulvár nudný spořádaný život, takže naštěstí nemají o čem psát. Hra Holky z kalendáře je samozřejmě pro ně sousto, čekám, že někdo napíše: Paulová se na stará kolena svléká! A budou mít výjimečně pravdu. (smích)

Ale svléká se vedle pěti dalších hereček…

Já vlastně kvůli bulváru už nikam nechodím – ani na večírky ani k nám do Divadla Kalich na cizí premiéry. Pak se ale bohužel ani nepotkám s lidmi, se kterými se potkat chci.

Odrazil se úspěch Kameňáku na divadelní návštěvnosti inscenací, ve kterých hrajete?

Velmi silně se to odrazilo na Slovensku, tam Kameňák vysloveně milujou. Jezdíme tam skoro každý měsíc. Ale nemůžu si stěžovat, vyprodáno máme úplně všude.

Máte nějaký nesplněný sen?

Nemám herecké sny. Mám životní sny. Ale teď mě napadlo, že u vás v divadle je mi moc milé, že nemusím dělat nic jiného než hrát. Já jsem taky dramaturgem, většinou přináším hry, které s Pavlem Zedníčkem v Kalichu hrajeme. Starám se o to, abychom vrátili soukromému producentovi to, co do nás investoval, a aby to, co budeme dělat, byla legrace, velká legrace. Kdežto tady můžu hrát i polohu, která není pořád úplně veselá.

Jana Paulová
v inscenaci Divadla Kalich Láska naruby
foto R. Kocourek

Právě jste mi částečně odpověděla na mou další otázku – když zkoušíte v Kalichu komedii, kdo text vybírá? Kdo je tím hnacím motorem ve dvojici Paulová-Zedníček?

Kromě hry Natěrač, kde jsme se s Pavlem herecky potkali, jsem všechny texty našla já. Většinou si je necháme přeložit. Jsem hrdá, že děláme české premiéry. Poslední dvě – Zamilovat se a Láska naruby – přinesl režisér Jakub Nvota.

Dívala jsem se na váš ferman a zjistila jsem, že jste velmi vytížená. Jak odpočíváte?

Hrozně ráda spím. Kromě toho jsem velká cestovatelka. Jednou za čas na několik týdnů vyjedu daleko, mimo tuto realitu – potřebuju to vysloveně jako očistu. Jezdím také každý rok do Indie, kde doslova žiju mezi tamními lidmi, je to úplný protipól toho, co žiju tady. Mám už tam teď takové konkrétní místo, je to škola pro sirotky, pomohlo ji postavit občanské sdružení Změň můj osud, které jsem založila a pro které s láskou pracuju.

Kdysi jsem dostala nějakou reklamu a ten honorář byla jakási vstupní investice, začali jsme ji budovat. Pak se na to nabalovali další lidi, funguje to jako adopce na dálku. Každé dítě má svého tatínka nebo maminku, kteří tam měsíčně posílají nějaké peníze. A z toho to celé žije. Občas se objeví někdo bohatý, dá nějaký obnos navíc a za ten se postaví další domeček. Teď tam žije asi šedesát dětí, které si vytvořily vlastní rodinu, bydlí tam, učí se a poprvé v životě mají co jíst. Mají tam krásnou zahradu a jsou dost veselá banda. Naučí se číst a psát, naučí se anglicky, a tak budou mít v této strašně chudé oblasti větší šanci přežít.

Jak pro vás vypadá perfektní den?

Ten vidím jako neděli dopoledne, kdy je doma celá moje rodina. Všichni se scházíme u snídaně, povídáme si a zvolna se to prolne do oběda. Oni mě osvobodí od vaření a jdeme někam na oběd, jdeme na procházku… Prostě perfektní den vidím v kruhu mé rodiny.

Jak se vám zatím u nás líbí? A co očekáváte od zkoušení a hraní Holek z kalendáře?

Jsem zvědavá, jak tuto hru přijmou diváci. Moc mě baví zkoušet s novými lidmi, je to pro mě velmi přínosné a pořád se učím. Obvykle zkouším s chlapy, tady s několika kolegyněmi, tak je to úplně jiné. Ale přijaly mě laskavě, tak už se tolik nebojím.

Moc ráda zkouším s Petrem Novotným, už jsme se v životě párkrát pracovně potkali. A jak stárneme a zrajeme, tak je to pokaždé zábavnější, alespoň pro mne. Dnes jsem si znova uvědomila, jak je s ním ta práce krásná a jak může být zkoušení neuvěřitelně zábavné.

A navíc Pardubice miluju. A vlastně – vy jste si mysleli, že jste si mě obsadili, ale to ne, to byl osud. Nedávno jsem s Pavlem Zedníčkem dělala dlouhou šňůru představení. Pak jsem pocítila, že si potřebuju odpočinout, že potřebuju chvilku změnu, nějakou jinou energii. A seriál se mi fakt nechtělo točit. Tak jsem si říkala, osude, něco mi přihrej, a druhý den mi přišla dlouhá textovka od Petra Novotného, že má pro mě práci. Ani jsem si nepřečetla hru a už jsem kývla. To se prostě nedalo odmítnout, byl to osud.

A nakonec takový rychlý test. Steak, nebo zelenina?
V zimě steak, v létě zelenina.

Chipsy, nebo čokoláda?
Čokoláda.

Zima, nebo léto?
Léto.

Moře, nebo hory?
Oboje je moje velká láska. Takže moře pod horami.

Víno bílé, nebo červené?
Červené.

Kočky, nebo psi?
Psi.

Paní Jano, přeju vám do premiéry komedie Holky z kalendáře ZLOMTE VAZ!, ale taky mnoho dalších krásných divadelních příležitostí. S ohledem k tomu, o čem jsme si povídaly, bych vám přála nějakou tragikomedii, lomenou hru, v níž ukážete své další herecké polohy. A ať jste pořád tak vitální a pozitivní. Děkuji za rozhovor.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 12/2012

---

Holky z kalendáře byly pro nás krásným dárkem,
říkají Romana Chvalová a Ludmila Mecerodová

Romana Chvalová, foto J. Vostárek

Patnáct let ty holky znám, říkám si. Myslím tím ROMANU CHVALOVOU a LUDMILU MECERODOVOU. Zkoušíme spolu, někdy si sedneme na kávu či si povídáme po představení u vína. Někdy se bavíme o divadle, jindy si povídáme o soukromí. Znám jejich životní partnery i děti. A byla bych moc ráda, kdybych je mohla nazvat svými kamarádkami, ale spíš jsme kolegyně, které se dobře znají. Známé. Ale znám je opravdu tak, jak si myslím? To všechno mi šlo hlavou, když jsem je oslovila, abychom si popovídaly především o naší poslední spolupráci na komedii Holky z kalendáře. A nakonec jsme mluvily mnohem víc o všem možném. I o smyslu herecké práce, o hereckém povolání. Mnoho témat, která by nás lákala, jsme ani neotevřely. Jako třeba třídění odpadu… Ale to by naše čtenáře asi nezajímalo.

Holky z kalendáře je hra, kde se ženy vašeho věku svlékají, aby nafotily kalendář. Měly jste obavy z toho, co bude na jevišti?

Lída: Svlékání na jevišti jsme se bály trochu, ale svlékání do kalendáře jsme se bály hodně.

Romana: Když jsme měly na začátku sezóny schůzku s režisérem Petrem Novotným, tak se nám zdálo, že se bojí mnohem víc než my. /smích/ Takže jsme usoudily, že to vymyslí cudně a decentně. Jiní režiséři by nás svlékali donaha a dělali to mnohem drsněji. To bychom se pak bály, abychom nevyhnaly diváky. /smích/

Myslím, že ta hra je především o přátelství, o dlouhodobém a věrném přátelství několika žen. Máte i vy nějakou kamarádku, se kterou se stýkáte už třeba čtvrt století?

Lída (Romaně): Ty máš, viď?

Romana: Mám. A vlastně čtvrt století spolu kamarádíme i my dvě.

Lída: To je pravda, na začátku to sice nebylo tak intenzivní, když jsme byly na mateřské, ale kamarádíme spolu už hodně dlouho.

Ono je to taky tak, že když navážeš v divadle přátelství, a pak změníš angažmá, odstěhuješ se, tak už se lidi tolik nestýkají, na dálku se přátelství hůř udržuje.

Ludmila Mecerodová, foto J. Vostárek

Romana: V Praze mám kamarádku dokonce už od první třídy, Lenku, byla mi i za svědka. A pak Alexandru, spolužačku z DAMU. To jsou holky, kterým můžu všechno říct.

Lída: Já mám ještě jednu takovou výjimečnou kamarádku, paní Jiřinku Prokšovou, mou profesorku z konzervatoře, a i když jí je už přes osmdesát, je velmi bystrá a hodně si rozumíme. Jenom je škoda, že se málo vidíme.

Romana: Ono je nakonec vlastně jedno, jak často se vídáme. Víme o sobě a pak, když se potkáme, dokážeme navázat tam, kde jsme přestaly. A není co řešit, když máme telefon… /smích/

Vy jste nejen věrné kamarádky, ale jste už dlouho věrné i tomuto divadlu…

Romana: Já jsem tady už devětadvacátou sezónu…

A nenapadlo tě někdy, že už je toho tady dost, že bys chtěla změnit angažmá, ať už proto, že tu byla atmosféra, která ti nevyhovovala, nebo jenom proto, že je někdy v životě důležitá změna?

Romana: To víš, že mě to napadá, ale čím jsem starší, tím by byla změna těžší. Holkám se navíc dost těžko mění angažmá. Když to vezmu pragmaticky, pokud to neuděláš do třicítky, tak pak už vlastně nemáš šanci. To by se snad musel stát zázrak.

Lída: Ono se už dnes tolik mezi divadly nemigruje. A ani se tolik nejezdí dívat se na herce do jiných divadel. Kdysi to bylo běžnější.

Romana: Ze začátku by mě ani nenapadalo měnit angažmá. Tady jsem měla tolik obrovských příležitostí, že jsem k tomu neměla důvod.

Romana Chvalová, foto J. Vostárek

A kdyby se vám s Jirkou Kalužným, tvým manželem, stalo, že byste takzvaně „dostali lano“, že by vám někdo nabídl angažmá v jiném divadle? Nebo kdyby nabídku dostal jenom Jirka?

Romana: Jsem realista – a to „kdyby“ bych řešila, až by to nastalo. Někdy se ale stejně na tohle téma doma bavíme. Při změně angažmá musí člověk myslet i na děti. Mají své kamarády, školu… musíš brát ohled i na ně a na jejich názor a ne jim ze dne na den změnit život. Nevidím ale problém v tom, že by třeba jeden z nás dojížděl. Moje maminka vždycky říká: „Měli jsme krásné manželství, protože jsme se málo viděli.“ Něco na tom asi bude, lidi si jsou pak vzácnější.

Lída: Já mám taky partnera u divadla (Jiří Záviš, šéfdramaturg Městského divadla Brno – pozn. redakce) a taky se vídáme méně, dojíždíme. A jde to.

Vaši partneři jsou oba od divadla. Nosíte si práci domů? Bavíte se hodně o divadle?

Lída: Tomu se snad ani nedá vyhnout.

Romana: Samozřejmě že se bavíme, jinak to ani nejde.

A jste vůči sobě kritičtí?

Lída: Jirka říká, že jako dramaturg viděl už téměř všechno a mnohokrát. Takže je kritický ke všemu. Když si schválně neřeknu, tak mi nic kritického neříká. A já sama si raději moc nenabíhám… /smích/

Romana: Ani já ne!

Romano, pochválí tě Jirka?

Romana: Ale ano. I já jeho. Ale šetříme s tím. Nejsme ten typ lidí, co se chválí za všechno. A s kritikou jsme taky opatrní. Záleží jak kdy, ale někdy mě jeho kritika dokáže vyhecovat, sice mě to nejdřív naštve, ale pak si uvědomím, že měl pravdu a řeším to.

L. Mecerodová s P. Tenorovou, foto J. Vostárek

A co divadelní kritika? Jak na ni reagujete? Zasáhne vás?

Lída: Mě bohužel pořád ano. Ale ne, že bych se kvůli tomu šla věšet. Dotkne se mě, když si nemyslím, že je spravedlivá.

Romana: A kdo dnes píše smysluplné kritiky? Většinou je to jen článek, kde je popsaný děj, kostýmy, scéna a kdo co hraje, nic víc. To přece nejsou recenze. Mně se líbilo, když nás před léty hodnotili studenti divadelní vědy z Olomouce. Měli velmi zajímavé postřehy a byli nezaujatí. Stalo se, že mi něco vytkli, a když jsem se nad tím zamyslela, tak jsem jim dala za pravdu.

Lída: Někdy čtu recenze, které mají smysl, ale jsou na pražská představení. To tady u nás chybí. Dlouho se naším divadlem nikdo smysluplně nezabýval.

Herectví není moc svobodné povolání. Herec je odkázaný na dramaturga a režiséra, na jejich výběr hry a obsazení. Zkouší role, o které někdy nestojí, naopak mu utíkají jiné příležitosti… Nemůže si vybrat herecké partnery…

Romana: Máš pravdu, je to velmi nesvobodné povolání.

Lída: V podstatě ve všem.

Romana: Když je člověk mladý, tak chce zkusit všechno a všechno mu připadá úžasné, nejradši by v divadle trávil čtyřiadvacet hodin denně. Ale čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, jak je nám ten čas vzácný a jak rychle utíká. Navíc je jen hodně málo herců, kteří si mohou vybírat titul, režiséra, se kterým chtějí pracovat, anebo dokonce i kolegy, se kterými ten čas budou trávit. 

Lída: Nemůžeš mít dovolenou, kdy chceš, nebo volno, protože ten den hraješ. Nevybereš si ani text ani kolegy. Ale na druhou stranu, my s tím počítáme. Já jsem na to zvyklá. A taky vím, že kdybych šla na volnou nohu, tak by to bylo mnohem horší. A věkem jsme my herci i víc pokorní. Víc si vážíme hezké pracovní příležitosti. Což například bylo zkoušení komedie Holky z kalendáře. Bylo to velmi motivační, všechny jsme, myslím, i omládly. /smích/

Romana: Ano, to je pravda. My jsme to, můžu snad mluvit za všechny, braly jako dárek. Krásná hra ze života a moc příjemné zkoušení… Teď se na každé představení vysloveně těšíme.

Lído, ty máš v „Holkách“ velký úspěch, hraješ skvělou roli, pro herečku velmi atraktivní, kterou publikum odměňuje smíchem a potleskem. Co je ti na této postavě sympatické a co bys dělala jinak?

Lída: Já jsem se do té postavy tak vžila, že s ní souhlasím a je mi sympatická. Asi bych se na rozdíl od ní nenechala celý život peskovat od manžela, nebo bych nebyla tolik devótní a submisivní. Ale oceňuju, že je empatická, solidární a přátelská. A snaží se všem pomoci, což ale, když se přežene, může být nedostatkem. 

Romana: Moje role – to je tzv. „zelená vdova“. Má vlastně všechno a hlavně nadbytek času, jen trošku neví, čím by ten čas vyplnila. Až vlastně tragická událost – úmrtí manžela jedné z nás – a nafocení charitativního kalendáře aktů všechny ty holky svým způsobem promění a stmelí.

Lída: Ve všech se něco prolomí, v mé postavě je to hodně markantní. 

Romana: Najednou je těm holkám mezi sebou dobře. 

Děvčata, doufám, že se potkáme na další tak příjemné práci, jako byly Holky z kalendáře, a do života přeji hodně radosti a málo starostí.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 2/2012

---

Fotogalerie z předávací porady výpravy komedie Holky z kalendáře

V úterý 23. října 2012 se čalounická dílna zaplnila technickými pracovníky divadla a inscenátory komedie Holky z kalendáře – předávaly se zde návrhy kostýmů a scény připravované inscenace.	Své návrhy kostýmů zde prezentovala výtvarnice Hana Fischerová – na fotografii s dramaturgyní Janou Uherovou a vedoucím vlásenkářem Bohuslavem Vagenknechtem.
O svém návrhu scény pohovořil scénograf Martin Černý, jehož výklad pozorně sledoval i umělecký zámečník Milan Tomíška.	Návrhy kostýmů Hany Fischerové.
Maketa scény Martina Černého.