Norman Robbins – HROBKA S VYHLÍDKOU

Premiéra 14. a 21. června 2003 v Městském divadle, derniéra 29. prosince 2005

Napínavá detektivní groteska, při které se budete smát i příjemně bát.

Dnes, kdy je detektivka na jevišti už skoro vzácnost a rychlý televizní „průmysl“ s tímto starým dobrým žánrem nakládá dost nejapné, je tato brilantně napsaná hra zajímavým zpestřením divadelního repertoáru.

Do vily na samotě. ve které žije rozvětvená rodinka různým způsobem trhlých podivínů, přijíždí právní zástupce otevřít závěť po otci, který, jak se ukáže, svým potomkům nic moc neodkázal, a dokonce možná vůbec nezemřel. Vilu navštíví také spisovatelka dívčích románu se svým legračně nesmělým průvodcem. A vzápětí se v pochmurném rodinném sídle začnou dít podivné události, při kterých v žilách tuhne krev, a do posledního okamžiku není jasné, kdo a co bude dědit. kdo komu líčí past a jestli vůbec někdo přežije.

Režie: Zdeněk Dušek j. h.
Hrají: Jindřich Bonaventura j. h., Pavel Novotný, Ludmila Mecerodová, Romana Chvalová, Petra Janečková, Alexandr Postler, Kristina jelínková, Lída Vlášková, Milan Němec, Eva Janoušková j. h., Friedrich Linoventura j. h.
Scéna: Milan Popelka j. h.
Kostýmy: Kateřina Hájková j. h.
Hudba: Martin Štědroň

ODKUD SE VZALY HORRORY A DETEKTIVKY

Hrobka s vyhlídkou v sobě ideálním způsobem míchá hned tři žánry: komedii, detektivku a horror. Zatímco komedie zažívala šťastné období už ve starém Řecku, detektivka a horror jsou žánry velmi mladé. Představte si, že zakladatelem hned obou najednou je jediný člověk: Edgar Alan Poe! Poe se narodil roku 1809 a zemřel ve čtyřiceti letech, tedy roku 1849. Ve srovnání s antickou komedií jsou tedy detektivka a horror pěkní zelenáči.

Co se detektivky týče, vůbec prvního vyšetřování na světě se tedy pravděpodobně dopustil hlavní hrdina povídky „Vraždy v ulici Morgue“, kterou pravděpodobně znáte. V této povídce byl dán základ detektivnímu žánru tím, že se určitá osoba, ve velké většině případů detektiv, snaží vlastním rozumem a za pomoci důkazů dobrat k řešení zapeklitého případu – a vypátrat pachatele. Notoricky známým detektivem, který, přestože se jedná o literární postavu, má dnes dokonce své vlastní muzeum, je Sherlock Holmes. Můžeme snad bez nadsázky tvrdit, že Holmes je jedním z průkopníků světové detektivky, mužem, v jehož stopách teprve mohou kráčet muži se jmény jako Columbo, Moulin a další. Jak je vidno, detektivka časem ovládla i film a televizi a právě v těchto médiích se jí velmi daří.

V divadle to má detektivka přeci jen o něco složitější než například v literatuře. To nejlákavější na detektivce, totiž způsob, jakým se detektiv dobírá výsledku, jeho myšlenky a úvahy, by totiž mohly změnit představení v dlouhý monolog. A monology, jak známo, nejsou na divadelních prknech právě to nejzáživnější.

l tady se ale řešení našlo a ne náhodou je spojováno s dalším notoricky známým jménem – Agathou Christie, která psala detektivky nejen v knižní podobě, ale troufla si – a s úspěchem přímo nevídaným – i na divadelní hry. Její „Past na myši“ je dokonce tak slavná, že v londýnském divadle, ve kterém měla světovou premiéru, se hraje bez přerušení dodnes. A to už bude pár desítek let. Samozřejmě herci, kteří hráli tenkrát premiéru, už dnes v této inscenaci nehrají. Ale kulisy jsou stále tytéž, i když určitě také prošly řádkou oprav.

Podívejme se ale na jinou hru téže autorky, na „Deset malých černoušků“. V této hře se nevyskytuje žádný detektiv, vrah se nakonec usvědčí sám. To umožňuje zbavit se přílišného uvažování přivolaného detektiva a k řešení dospět prostředkem daleko divadelnějším – jednáním samotného pachatele. Je to jeden z nejosvědčenějších způsobů, jak si na jevišti s detektivkou poradit. A používá ho i Robbins v „Hrobce s vyhlídkou“.

Martin Fahrner, z programu k inscenaci divadelní hry, 6/2003