VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie  Lilian Malkina  L. Engelová  Georges Feydeau

 
 
 
 
 

foto Ladislav Formánek

 

Georges Feydeau – TEN, KDO UTŘE NOS

Premiéra 23. a 24. března 2002 – 1. derniéra 5. listopadu 2004 – 2. derniéra 7. ledna 2005

Osvědčená komedie o tom, že je vždycky lepší dobře prozkoumat důvody, které člověka vedou k touze po manželské nevěře, protože většinou bývají značně pomíjivé, dokázala pobavit už několik generací diváků.

K Feydeauovým komediím (Taková ženská na krku, Dámský krejčí, Brouk v hlavě, Postarej se o Amálku, Dáma od Maxima...) neodmyslitelně patří salonní prostředí, nádherné kostýmy, vybroušený bonton a milostné enúhelníky. Komedie Ten, kdo utře nos, známá u nás také ve starším překladu pod názvem Ťululum, je navíc založena na nápadu, který ji zapsal do divadelních dějin. Autor, francouzský génius situační komedie, dal totiž jednomu z jejích hrdinů originální vynález na to, jak přistihnout partnera in flagranti. Ten pak samozřejmě způsobí víc potíží než užitku a roztočí kola komedie na plné obrátky.

Záletný pan Pontagnac sleduje na ulici půvabnou žínku a zajde za ní až do domu, kde se však setká s jejím manželem, který je navíc jeho známý, a za chvíli se tu objeví i Pontagnacova žena, kterou by tady už vůbec nečekal. Tyto nesnáze se mu podaří překonat, a aniž by se z nich poučil, získá i nejasný příslib přízně paní domu, ovšem za předpokladu, že ona bude mít k nevěře důvod, kterým může být jedině pomsta za eventuální nevěru manželovu. Zdánlivě nemožné se stane pravděpodobným, když se na scéně objeví temperamentní cizinka. Tím však zápletka zdaleka nevrcholí a až do samého konce není jasné, kdo utře nos a jestli vůbec někdo slízne kýženou smetanu.

Uvidíte v inscenaci pražské režisérky Lídy Engelové, která v Pardubicích inscenovala také divácky úspěšnou komedii Sylvie.

Režie: Lída Engelová j. h.
Hrají: M.Mejzlík, P.Novotný, M.Němec, P.Dohnal, J.Hyhlík, V.Dušek, M.Hrubý, P.Doucek, K.Jelínková, R.Chavlová, D.Novotná, J.Jelenská / L.Malkina j. h., L.Mecerodová, Š.Brázdová


Premiéra „Utřinose“ v mezinárodním duchu

Smíchu není nikdy dost, proto se i poslední premiéra Východočeského divadla nesla v komediálním duchu. Hostující režisérka Lída Engelová nastudovala Feydeauovu komedii ze salonního prostředí secesní Paříže Ten, kdo utře nos.

Premiéra byla opět slavnostní s řadou významných hostů, tentokrát však byli ve výhodě ti, kteří vládnou některým cizím jazykem. Elegantně oblečená komedie vznikla totiž ve spolupráci s Alliance Francaise de Pardubice. Před premiérou diváky přivítala atašé Francouzského velvyslanectví Dominique Sotteau, která svou radost vyjádřila slovy: „Jsem vždycky šťastná, když vidím nějakou francouzskou hru na českém jevišti.“

V hledišti se nemluvilo jen francouzsky, někdy i anglicky, ale také rusky. Svou Lilian Malkinu, která v alternaci s Jiřinou Jelenskou půvabně ztvárnila Coco Pinchardovou, přijeli podpořit kolegové z Ruska, kteří po premiéře nezapřeli svůj původ a hercům děkovali výkřiky BRAVO! , což pardubické premiérové publikum dlouho neslyšelo.

Na závěrečném rautu po premiéře jsem vyrušil Jiřinu Jelenskou a Lilian Malkinu a nad sklenkou vína jsme si příjemně popovídali...

„Utřinose jsem viděla už v 90. letech v Divadle ABC, a právě proto jsem tady,“ přiznala paní Malkina. „To představení – dělala ho také Lída Engelová – mě moc zaujalo. Stella Zázvorková, která tehdy hrála Coco, byla báječná! A tam jsem si řekla, tohle si jednou někde zahraju. Tak šly roky a nakonec jsem si to opravdu zahrála.“

Lilian Malkina se v Pardubicích cítila jako doma. „S pardubickým souborem se mi pracovalo velmi dobře, necítím vůbec žádný rozdíl mezi tímto divadlem a divadly z Prahy. Do Pardubic bych se kdykoli a ráda zase vrátila. A víte také proč? Protože my tlustí máme totiž rádi rovinu, pěkně se tu chodí.“

Jiřina Jelenská si alternaci s Lilian Malkinou nemohla vynachválit: „Spolupráce s Lilian byla opravdu neskutečná. Většinou je mezi alternujícími určitá řevnivost, ale my jsme si navzájem pomáhaly, říkaly si i chyby, ale také nápady, které by mohly figuru vylepšit. Samozřejmě budeme každá jiná, přeci jenom Lily má ten přízvuk, kterému jsem se sice bránila, ale od zkoušek ho mám pořád v uších. A když jsme zkoušeli, tak jsem ten přízvuk dostávala taky. Je úžasné, že tady z alternace vzniklo nádherné kamarádství. Lilian byla dokonce už i u nás na chalupě... Dnes jsem se také dozvěděla, že Lily již má české občanství, takže v Čechách zůstane a to jsem moc ráda.“

Radek Smetana


VAUDEVILLE ČI FRAŠKA

Žánr Feydeauových komedií bývá označován tu jako vaudeville, tu jako fraška. Různí teatrologové mezi fraškou a vaudevillem různým způsobem rozlišují. Ve své době byl Feydeau nositelem pomyslného titulu „král vaudevillu“, dnes se o něm hovoří jako o autorovi secesní frašky. Takže si vyberme. V každém případě jde však o žánry velmi příbuzné, které mají původ už někde v antické frašce Aristofanově a Plautové a jsou živé i v současné dramatice. Zejména britské divadlo má autory, kteří žánr frašky soustavně „pěstuji“, ku příkladu Ray Cooney (jehož komedii Co se doma uvaří uvádí VČD), Alain Ayckbourne, Dave Freeman (jeho Dovolenou s rizikem diváci VČD rovněž znají)... Z jejich komedií cítíme poučenost Feydeauem, který tento žánr na přelomu 19. a 20. věku dovedl k dokonalosti a na všechny jeho dobré kořeny narouboval principy moderního divadla. Dramatický mechanismus frašky se rozvíjí postupným komplikováním původně jednoduché situační zápletky. Hybatelem děje jsou náhody, které pracují podle neúprosného zákona schválnosti. Situace, do nichž je komický hrdina doslova vržen, jsou – jak píše Zdeněk Hořínek ve stati Anatomie frašky:

...v jistém smyslu mezní, nejde sice o základní otázku života a smrti, o klíčová dilemata etická a existenciální jako u tragédiích a velkých dramatech, ale v měřítku malého všedního života – který je doménou frašky – představují závažná vyšinutí z normálních mezí a vazeb. Jde nejčastěji o záchranu cti, svatby, postavení, manželství, rodinného klidu... Výchozí stav je zpravidla klidný ten krásný měšťácký svět secesních frašek. Do něho najednou a nečekaně spadne puma, která může mít stejně podobu sežraného klobouku, který je třeba sehnat (viz Labicheův Slaměný klobouk) jako nepřekonatelně prostořeké tanečnice od Maxima, které je třeba se zbavit (viz Feydeauova Dáma od Maxima)... Výchozí danosti se komplikují příchodem nových postav, obvykle těch, jejichž příchod je nejméně žádoucí, a ve chvíli nejméně vhodné. Do hry jsou zatahovány i postavy, které s ní mají pramálo společného: asi jako v pověstných bitvách se šlehačkovými dorty z filmových grotesek... přibývají stále nové a nové komplikace počátečního stavu, sotva jedno nebezpečí skončí, objeví se další, ještě horší, vychází najevo to, co mělo zůstat utajeno, a naopak. Hrdina jedná, pózuje, vymlouvá se, vymýšlí, vysvětluje, lže a zdůvodňuje, skrývá se doslova i obrazně, ale vždy marně... Nová setkání, odhalení, nedorozumění, omyly, přeřeknutí si vynucují nové a nové akce a reakce, stále více hrdinu determinují Když dojde dech a argumenty, nezbývá než prchat... (konec citace)

U ději frašky bývá sled událostí nahuštěn v malém prostoru a krátkém čase. Obojí vytváří dojem pasti, do které se komický hrdina dostal. Hlavním a nezbytným prvkem na scéně k frašce jsou několikery – nejméně troje, ale spíš patery – dveře, které nabízejí možnost úniku, ale zároveň jsou hrozbou, že za nimi někdo bude, nebo že jimi někdo vejde. V divadelní hantýrce říkáme frašce „dveřovka“. Za časů Feydeauových měl princip dveří i svůj praktický důvod. Divadla neměla pro každou hru novou dekoraci, scéna se zařizovala univerzálněji, aby mohla sloužit více komediím. Řada frašek (vaudevillů) se tedy mohla hrát v jedné obecné dekoraci, obklopené dveřmi. Častou součástí scény bývá ve frašce také postel, která však nikdy neposlouží svému pravému účelu, je překážkou, nastraženou léčkou, postavy se v ní ocitají nedopatřením a většinou se v ní sejdou ti, kteří se vůbec neměli potkat. Synonymem secesní frašky, jejímž představitelem je právě Georges Feydeau, je fraška salonní – termín, ve kterém je obsaženo jak společenské prostředí, v němž se děj odehrává, tak i záludnost uzavřeného prostoru. Současné anglické frašce se zase říká postelová či ložnicová, což napovídá, že v ní jde o problematiku lechtivou. Postel se často vyskytuje i v názvech. Například Freemanova Dovolená s rizikem je známá také pod titulem Postel plná cizinců.
 



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN