VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

na programu  fotogalerie  video premiéra divácké ohlasy

Latentní indiánka Karpianus říká: Tento dům přeje múzám!

Josef Váňa, vítěz Velké pardubické steeplechase 2011








foto Michal Klíma

UTÍKEJ, VÁŇO, UTÍKEJ! aneb Velká divadelní steeplechase

Předávací porada: 30. června 2011 ve 13.00 hodin
Zahajovací zkouška: 28. června 2011 od 10.00 hodin
Technická zkouška: 26. září 2011
Předpremiéra: 7. října 2011 v 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře
Premiéry: 8. a 9. října 2011 v 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře

Komedie se skokem smrti.

Komedie, ve které nahlédnete nejen do světa koní a žokejů. Velká pardubická je odrazem českých dějin i odrazem lidských osudů. Každý člověk a každý národ se potýká s překážkami a se soupeři a ubírá se ke svému cíli.

Jsou Josef Váňa, Václav Chaloupka, Lata Brandisová a další z žokejů hrdinové? Co je to hrdinství? Zvítězit? Doběhnout do cíle? Naše inscenace je poctou všem hrdinům, kteří se dostavili na start. Protože vedle touhy zvítězit je zdobí i odvaha prohrát. A jak sem zabloudil Don Quijote? Všimli jste si, že velcí hrdinové se zpočátku jeví jako směšní blázni? V době, kdy jejich možnostem nikdo nedůvěřuje, zachraňuje je nadšení, víra ducha a síla srdce. Naše dílo vychází ze základního principu divadla – z hravosti. V prostoru, který je obyčejným pískovištěm, a s výpravou ne nepodobnou dětským hračkám vytvoříme dějiště přelomových událostí a scénu pro velké lidské příběhy. Zveme vás na naše divadelní závodiště na Malé scéně ve dvoře!

Týmová autorská inscenace pod vedením Terezy Karpianus, Zdeňka Janála a Tomáše Syrovátky
Režie: Tereza Karpianus j. h.
Dramaturgie: Zdeněk Janál a Tomáš Syrovátka
Scéna a kostýmy: Petr B. Novák j. h.
Hudba: Mario Buzzi
Pohybová spolupráce: Svatava Milková j. h.

Obsazení:
    Jan Musil
    Zdeněk Rumpík
    Martina Sikorová
    Ladislav Špiner
    Lída Vlášková
    Radek Žák

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Jana Voldánová


Josef Váňa, vítěz Velké pardubické steeplechase 2011

Po Velké pardubické nám na program k inscenaci Utíkej, Váňo, utíkej! napsal věnování sám Josef Váňa. I přes ohromnou radost z osmého vítězství nejtěžšího kontinentálního dostihu vyjádřil lítost, že se premiéry nemohl zúčastnit, a přislíbil, že pokud mu to čas dovolí, určitě některou z repríz navštíví!

Radek Smetana, 10. října 2011

 

 


Latentní indiánka Karpianus říká: Tento dům přeje múzám!


foto archiv

Inscenace Utíkej, Váňo, utíkej! aneb Velká divadelní steeplechase, jejíž premiéra se kvapem blíží, je komedií, ve které nahlédnete nejen do světa koní a žokejů. Velká pardubická je zde odrazem českých dějin i odrazem lidských osudů. Každý člověk a každý národ se totiž potýká s překážkami a se soupeři a ubírá se ke svému cíli…

V následujícím rozhovoru vás na naše divadelní závodiště pozve mladá režisérka TEREZA KARPIANUS.

Terezko, jak jsi zareagovala, když ses dozvěděla nabídku režírovat ve Východočeském divadle inscenaci s tématem koní, žokejů a Velké pardubické?
Pokud si správně vzpomínám, řekla jsem: „Jo! Jo! Jo!“

A co vyvolalo toto nadšení?
Protože jsem sotva vylezla ze školy, byla jsem šťastná hlavně za tu šanci něco dělat.

Je tedy opravdu tak těžké hned po škole získat v profesionálním divadle práci? Proč?
Myslím, že to těžké až tolik není, protože všichni z ročníku jakous takous práci máme. Jde jen o to, začít na to myslet včas. Nikdy jsem nevynikala v plánování, takže jsem měla trochu zpožděný start. Ale já věřím poučení z evangelia: „Tlučte a bude vám otevřeno.“

A tlučení, byť bylo v tvém případě spíše nenápadné, se vyplatilo. Ale co když se na startu zpozdí kůň v závodu?
Tak zrovna na pardubickou bránu jsem netloukla přímo, to je pravda. Ale to tlučení nemusí být vyslovené, vždyť víš, někdy se člověk v mysli něčemu otevře a už je tu příležitost si ověřit, jestli to myslí vážně, příležitost jako na zavolanou.
Nevím, co dělá opožděný kůň, ale já opožděným lidem radím držet si své tempo a nesnažit se vyrovnat těm před nimi, zbytečně se „vyflušeš“ a neužiješ si svou jízdu.

I v tom případě může člověk vyhrát? Ale život asi nejsou závody, viď?
Já nevím. Řeknu to ale tak: vždycky, když začnu mít pocit, že závodím – s časem, s ostatními, s požadavky, s čímkoli – tak si řeknu: bacha, něco je špatně! Nejspíš bych život přirovnala k tanci, občas připomíná zápas, občas je to ploužák.

A jak si právě užíváš svou „jízdu“ při zkoušení naší inscenace?
Jsem těsně po startu /rozhovor vznikal na počátku divadelní sezóny – pozn. red./, řekla bych dokonce někde u Taxisu – za pár dnů budeme mít „nahozeno“ všechno a začne se to rýsovat. Nastane přelom a další fáze. A o užívání opravdu může být řeč – profesionální divadlo je úžasná věc! Pořád jsem se tloukla po brigádách, tahala s dramaturgem kulisy, čekala na herce… No prostě teď mám inspicienta, spolehlivé, dochvilné herce a půl dne na přípravu. Toto oceňuji a opravdu si to užívám!

Je krásné, jakou z toho máš radost… Takový propracovaný systém v divadle jsi ještě nezažila a inspicienta jsi zatím ještě nikdy neměla?
Kdepak. Já sestavovala fermany jak sudoku! A o profesi inspicienta jsem jen slyšela. Anebo režisérovna – to je paráda. A odvedle slyším pilné herečky zpívat. Prostě – tenhle dům přeje múzám!

Máš tedy obdiv ke kamenným divadlům, nebo je to spíše nadšení z nového a dosud neznámého komfortu?
Já obdivuji divadlo jako celek. Obdivuji tvůrce, jejich odvahu, s jakou jdou s kůží na trh. Nejpatrnější je to u herců, ale profese režiséra vyžaduje taky značnou dávku odvahy a statečnosti. A dojímají mě i diváci, když sedím v hledišti a vidím jejich hlavy otočené jedním směrem, přijde mi to jako projev důvěry, že věří, že to, kam se dívají, jim něco dá, na něco jim odpoví nebo je potěší.

Dříve ses věnovala spíše nezávislému či snad dokonce alternativnímu divadlu…
Dalo by se to tak říct. V současnosti například hraju v experimentálním představení Malého Vinohradského divadla Idiot loci a v Divadle Pražské konzervatoře se uvádí má inscenace Žádná-celá-nekonečno. V prvním případě jde o divadlo generační a v druhém o školní.

Znáš tedy divadlo dobře i z té druhé strany rampy – jako herečka. Herectví jsi dokonce vystudovala a hrála jsi v řadě projektů. Vnímáš to jako výhodu při svém následném povolání režisérském?
Ano. Jednak si herců vážím. Jednak díky své vlastní zkušenosti tuším, co potřebují vědět, co je zbytečné jim říkat a co naopak může pomoct. Herecký kontakt s jevištěm je má potřeba. Zpětná vazba je tam okamžitá, navíc je do toho člověk zapojen celý, celým tělem i duší. To je, řekla bych, pro každého divadelníka zásadní a nutná zkušenost. Svým založením jsem herečka, ale jsem „taková dumavá“, vždycky mě bavilo přemýšlet o celku, což je základ režie.

A co je základem tvé režie inscenace Utíkej, Váňo, utíkej!, která je navíc inscenací autorskou a v úvahách o ní jsme předpokládali výrazný vklad herců?
Toto není autorská inscenace v tom pravém slova smyslu. Ale řekněme, že je to inscenace herecká – já přicházím se svými návrhy a herci je rozehrávají nebo přicházejí s dalšími.

Na jaký celek se tedy může divák těšit? Dá se to pojmenovat již v tuto chvíli, kdy je zkoušení teprve na začátku?
Dají se pojmenovat výchozí témata. Těmi základními je houževnatost, naděje a snílkovství. Inscenace, což je dáno již výchozím scénářem, se kterým jsme po prázdninách s dramaturgy k hercům přišli, má formu řetězce navazujících výjevů, obrazů a skečů, jež tato témata nacházejí v dějinách Velké pardubické a nejen v ní.

O této inscenaci mluvíme jako o komedii. Bude v ní ale i něco vážného? Vždyť Velká pardubická není přece žádná legrace!
Bude v ní i něco vážného, protože ani dějiny našeho státu, které se do dějin Velké promítly, nejsou žádná legrace. Žánr komedie však převažuje.

Otázka z nejdůležitějších: Máš vůbec ráda koně?
Miluju je! Kořím se jim! Mám k nim posvátnou úctu! Už jako dítě jsem sedlala kdeco. Gauč, tátu, větev borovice před naší chatou… Každé Vánoce si přeji pod stromeček koně, i když je to nemožné. Prostě z principu. Dostala jsem knihu o koních, plyšového koníka… Kůň zůstává mým nesplněným snem. Mockrát jsem na něm neseděla, zato si doteď vybavuji, jak jsem jela na neokovaném koni bez sedla. Tehdy mi přišlo, že koňský hřbet je pro člověka to nejpřirozenější místo.

Opravdu pro každého? Možná jsi jen ty latentní žokejka?!
To ne… Spíš latentní indián!

A chodí se někdy takový indián dívat na dostihy? Máš je ráda, nebo se ti na nich i něco nelíbí?
Já je viděla jen ze záznamu. Jak se znám, tipla bych si bývala, že se mi to líbit nebude, že je to moc silové, násilné, nebezpečné, ale panečku, jak mě to bavilo, ba přímo nadchlo! Zítra jdu poprvé na živé dostihy, na kvalifikaci Velké, i s herci.

Věříš podobným studijním návštěvám toho, čemu se jako režisérka věnuješ? Mohou přinést nové vidění či inspiraci?
Nutné to není, ale v tomto případě… Copak by šlo, abychom pracovali na inscenaci o dostizích v Pardubicích a neviděli společně žádný dostih? To by bylo až rouhavé.

A kam půjdeš s herci příště v dalších divadlech? Už víš, co tě čeká?
Hned po premiéře v Pardubicích začnu zkoušet v loutkohře Jihočeského divadla vlastní dramatizaci knížky Čarodějka Jennifer. Ale v této souvislosti bychom se s herci museli vypravit do USA, nejlépe do Salemu. A potom mě čeká brněnská Polárka a dramatizace příběhů o kouzelníkovi Merlinovi, takže já mám takovou magickou budoucnost. A teď už promiň, nastartuju koště a adieu.

Tak dobře doleť, pardon, ještě jsme v Pardubicích, tedy: doklusej, docválej a tryskem dojeď do cíle!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 10/2011



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN