Anton Pavlovič Čechov / VIŠŇOVÝ SAD

Předávací porada: 8. července 2010 v 10.00 hodin
Zahajovací zkouška: 1. září 2010 v 10.00 hodin
Technická zkouška: 4. října 2010
Premiéry: 16. a 17. října 2010 v 19 hodin ve Východočeském divadle v Pardubicích
Derniéra: 14. ledna 2012

Statkářka Ljubov Raněvská se po několika letech strávených v Paříži vrací na své venkovské rodinné sídlo poblíž Moskvy. Panství je zatíženo dluhy a bude prodané v dražbě. Správce majetku Lopachin chce Raněvské pomoci a nabízí plán jak vykácet obrovský višňový sad, pozemek rozparcelovat a prodat na stavbu letních bytů novým nájemníkům. Vykácet višňový sad, symbol rodinné minulosti, zdroj krásných vzpomínek na dětství a čas nevinnosti? Raněvská ani její bratr Gajev s tím nemůžou souhlasit, ale podaří se jim nějak jinak zachránit panství? Je Lopachin bezcitný, když jim nabízí tak drastické řešení, anebo je jenom praktický a má geniální podnikatelský záměr? Správné řešení neexistuje. Nebo přece ano? Jaký osud čeká členy rodiny, kteří budoucnost nemohou nijak ovlivnit? A k tomu všemu láska, láska ve všech podobách a zase láska. Směšní i smutní lidé, sentimentální lpění na minulosti, velké plány a touhy a nejasná budoucnost – to je višňový sad. Velká tragikomedie pro všední dny a nevšední zážitek s Východočeským divadlem.

Překlad: Leoš Suchařípa
Režie: Petr Novotný
Scéna: Ivo Žídek j. h.
Kostýmy: Roman Šolc j. h.
Dramaturgie: Jana Uherová

Osoby a obsazení:
  Raněvská, majitelka panství ... Jindra Janoušková
  Aňa, její dcera ... Petra Tenorová
  Varja, její adoptivní dcera ... Kristina Jelínková
  Gajev, její bratr ... Zdeněk Rumpík
  Lopachin, podnikatel ... Jiří Kalužný
  Trofimov, student ... Miloslav Tichý
  Simeonov-Piščik, statkář ... Martin Mejzlík
  Charlotta, guvernantka ... Lída Vlášková
  Jepichodov, účetní ... Ladislav Špiner
  Duňaša, panská ... Martina Sikorová
  Firs, komorník ... Václav Dušek
  Jaša, mladý sluha ... Jan Musil
  přednosta stanice ... Radek Žák
  kolemjdoucí ... Alexandr Postler

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Naďa Krůlová

---

VIŠŇOVÝ SAD – stálice českých a moravských scén

M. Lohniská (Raněvská), D. Novotná (Aňa) a L. Michalica (Trofimov) ve Višňovém sadu
VČD 1987, foto K. Meister

Za posledních 30 let se nenašla snad ani jedna sezóna, ve které se na scénách českých a moravských divadel nehrál VIŠŇOVÝ SAD Antona Pavloviče Čechova. To svědčí o mimořádné popularitě tohoto textu, a to je také jednou z odpovědí, proč se jím nyní zabýváme i v našem divadle.

Vracíme se k němu po 23 letech. Ve Východočeském divadle diváci naposledy tleskali Michaele Lohniské jako Ljubov Raněvské v režii Jana Vostrého. Mimochodem, v této inscenaci hrála Jindra Janoušková, dnešní Raněvská, postavu služky Duňaši. Po válce se tato hra u nás inscenovala ještě v roce 1946, kdy hlavní hrdinku ztvárnila Heda Marková v režii Františka Bahníka.

Anton Pavlovič Čechov je autorem šesti velkých her, kromě Platonova, který se našel v autorově pozůstalosti dvacet let po jeho smrti, napsal všechny (Ivanov, Strýček Váňa, Racek, Tři sestry, VIŠŇOVÝ SAD) v posledních letech svého života. Základním rysem všech Čechovových her je nedějovost. Místo dramatických situací se divákům předvádí atmosféra společnosti. Pokud ve hře dojde k nějakým zvratům či konfliktům, odehrávají se zpravidla za scénou. Přesto se v jeho hrách, které důsledně nazýval komediemi, dokonce vaudevilly (za jeho života se tak však nikdy nehrály), odehrávají dramata, nejčastěji v duších jeho hlavních hrdinů. VIŠŇOVÝ SAD je v nedějovosti, dokonce nečinnosti, přímo krystalický. Nejenom že se v něm nikdo nestřílí (ve všech Čechovových hrách někdo páchá sebevraždu nebo se přinejmenším o to pokouší), celá hra je prostoupena čekáním. Na statkářku Raněvskou, která se s dcerou vrací z Paříže, na výsledek dražby panství, na příjezd a odjezd vlaku. Ve vedlejších dějových liniích je rozehrána řada milostných poměrů, které ovšem nenajdou naplnění. Fakt, že se VIŠŇOVÝ SAD musí prodat v dražbě, však nakonec není katastrofou, všechny aktéry osvobodí a donutí začít žít nový život. A to přece jenom skýtá velkou naději.

Režie naší inscenace, ve které pracujeme s překladem Leoše Suchařípy, se ujal Petr Novotný, jenž se jako obvykle obklopil svým stálým pracovním týmem – scénografii vytvořil Ivo Žídek a kostýmy navrhl Roman Šolc. A protože každá inscenace Višňového sadu by především měla mít skvělou hlavní představitelku, jsem ráda, že v tuto chvíli máme v souboru Jindru Janouškovou, která se jistě bravurně zhostí tohoto úkolu.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 10/2010

---

Jsem sentimentální a ráda se vracím na stará místa, říká Jindra Janoušková

J. Janoušková jako Arkadinová v Rackovi
foto Ladislav Formánek

Ljubov Andrejevna Raněvská, ústřední postava Čechovova Višňového sadu, role, se kterou stojí a padají všechny inscenace tohoto titulu. Každý, aspoň trochu poučený divák, s napětím očekává vstup této „femme fatale“ na jeviště. Ona je sluncem v soustavě planet, kolem ní krouží všechny ostatní postavy. Přitahuje je jako magnet. A určuje jejich životy. Po pěti letech se vrací na své panství, které kdysi narychlo opustila a kde zanechala tehdy jedenáctiletou dceru. Musí se rozhodnout jak naložit se zadluženým majetkem. Jaký bude konec višňového sadu a jaký osud potká všechny postavy hry…

O domově, rodině, o dětech a budoucnosti jsem si povídala s JINDROU JANOUŠKOVOU, matkou, manželkou a především herečkou, naší představitelkou Raněvské.

Jindro, odkud pocházíš? A stojí ještě tvůj rodný dům?
Narodila jsem se v Praze, ale rodiče už nežijí, a „rodný dům“ sice stojí, ale byt nám už nepatří.

Takže se nevracíš na místo, kde jsi vyrůstala?
Ale vracím. Jezdím do Prahy do kostela, kde jsou uloženy urny maminky a tatínka, tak čtyřikrát do roka tam položím kytičku. A pokaždé si obejdu náš dům a zastavím se ve Václavské pasáži, kde si koupím skvělé rohlíky.

V jaké rodině jsi vyrůstala?
Ve velmi harmonické. Manželství mých rodičů bylo moc šťastné. Především se oba milovali, a to považuji za základ každého dobrého vztahu. Jsem jedináček, takže jsem byla dost fixovaná na rodiče a oni na mě. Maminka byla zvyklá všechno dělat s tatínkem. Chodili spolu nakupovat, všechno zařizovali společně. Když jsem se vdala, tak jsem to vyžadovala i na svém manželovi, protože takhle jsem to měla v sobě a připadalo mi to normální. Byla jsem sama doma s dětmi, a když jsem něco chtěla, tak Petr řekl: „Tak to nějak zařiď“, a já jsem si zvykala, že ne ve všech rodinách to funguje jako u mých rodičů.

Znám tě mnoho let, i když ne velmi důvěrně, ale troufám si říct, že jsi silně rodinně založená. Teď zkoušíš postavu Ljubov Raněvské, která po smrti svého muže a posléze synka opouští dceru a utíká do Paříže. Rozumíš Raněvské, dokážeš ji pochopit?
Já to chápu. Když zkouším jakoukoliv roli, tak se ji snažím pochopit, a pak omluvím její jednání. Vlastně podobnou situaci, jaká je ve Višňovém sadu, znám i z rodiny. Jedné mé sestřence se po revoluci vrátil velký majetek. Její nebohý otec byl zámecký pán a ona tedy zdědila panství – zámek, polnosti a lesy. Do té doby žila ve spokojeném manželství a najednou se zamilovala do jiného, staršího muže, Rusa. Opustila manžela, dceru, odstěhovala se na venkov na panské sídlo, tam žila a starala se o svého milence, který byl nemocný. To je úplně přesně osud Raněvské. Sestřenice postupně prodávala kusy pole, lesa, až všechno rozprodala. Peníze, které padly na léčení a cestování, se rozkutálely, a nakonec ji opustil i milenec. Tak se vrátila ke svému manželovi.

A ten ji přijal?
Ano. Manžel ji přijal. Takže je vidět, že i takové „románové“ příběhy se stávají.

A ty si umíš představit, že bys opustila jedenáctiletou dceru jako Raněvská? Opustila bys ty své dvě dcery?
V žádném případě! Vůbec si to neumím představit. Ale chápu, že jsou takové ženy a že si své chování vnitřně odůvodní.

Jaká je postava statkářky Raněvské?
Je sobecká, zahleděná sama do sebe. Žije jenom láskou ke svému milenci. Ale zlá není. Opustí svou dceru, ale nechce jí ublížit. Možná, kdyby spolu žily, bylo by to horší pro obě dvě.

Máš dvě dcery, devatenáctiletou Elišku a sedmnáctiletou Terezku. Jaký máte vztah?
(Směje se) Obávám se, že jsem na nich závislá.

Říkáte si důvěrnosti? Svěřují se ti se svými láskami a problémy?
Myslím, že asi do patnácti let mi říkaly všechno, teď už je v tom jistá selekce. Jsem zkušenější, a tak se jim snažím některé věci rozmlouvat, což ony nerady slyší. Kolikrát vidím, že se řítí do něčeho, co já už znám, ale nemůžu jim v tom zabránit. Musí si samy nabít pusu. Manžel Petr jim odpustí víc než já, je benevolentnější, což mě překvapuje. Myslela jsem, že bude jako můj otec, tvrdší, důslednější, ale on je pravý opak. Táta třeba nedovedl lehce přijmout mé kluky, přátele.

Pomýšlela jsi někdy na emigraci? Dovedeš si představit, že bys žila mimo svou vlast, v zahraničí?
Ne, vůbec ne. Můj první manžel se chtěl vystěhovat, a také hned po našem rozvodu emigroval. Já jsem dělala divadlo a nechtěla, ani nemohla, žít nikde jinde. Také se ráda vracím na svá místa. Vyrůstala jsem na venkově, v Uhrově, to je za Železnými horami, a stále mě to tam táhne. Je tam nádherná příroda, řeka, kde jsou ještě raci. Holky to nemůžou pochopit, že ráda jezdím na stejné místo, ale pro mě je to domov. Těžko bych se přesazovala někam jinam. Ale myslím, že chápu Raněvskou, která když už odjede, tak daleko, aby ji nepronásledovaly vzpomínky. Protože jestliže připouští, že nese vinu na synově smrti, tak to musí být strašný pocit. Přinejmenším si uvědomuje, že zatímco ona byla se svým milencem, syn se utopil.

VIŠŇOVÝ SAD, to je konec jedné epochy, ale i začátek nového života, zcela jistě obrovská změna. Dokázala bys změnit svůj život, opustit herecké povolání, kdyby bylo potřeba? Co bys dělala?
Všechno. Myslím, že bych se mohla leccos naučit. Mám cukrárnu, to je moje hobby i práce. Možná bych učila herectví, to by mě hodně bavilo. Ale úplně stejně by mě bavilo pracovat ve zdravotnictví, dělat pečovatelku.

Takže kdyby bylo potřeba postarat se o rodinu, mohla bys dělat cokoliv?
Ano, dnes je tolik možností, můžeš dělat spoustu věcí. Třeba pekařinu, to je přece úžasná práce. Na to stačí jedna místnost, koupíš pece a už děláš skvělé rohlíky.

Během krátké doby se už podruhé setkáváš s Čechovem jako autorem. V Rackovi jsi hrála Arkadinu, taky velmi dominantní ženu. Která postava je ti bližší, Arkadina nebo Raněvská?
Ani jedna. Právě proto jsou pro mě zajímavé. Jsou to obrovské postavy, krásné role a úžasné příležitosti. Arkadina v Rackovi, to je strašný sobec, mnohem větší než Raněvská. Jak je množné, že Čechov psal takové baby? Zahleděné samy do sebe, do své krásy, svého postavení ve společnosti. Nejsou mi blízké, ale jako herečka se musím s nimi poprat, a to je velká výzva. Je to velký dar, že mě potkaly takové velké herecké příležitosti. Ale měla jsem i hubená léta, období, kdy jsem hrála méně, pak se to zase přelije do bohatého období.

Máš nějaké nesplněné herecké sny?
Ne, žádné. A asi jsem ani nikdy neměla. Ale jeden přece – když mi bylo čtrnáct patnáct let, byla jsem poprvé v divadle, v Národním jsem viděla Princeznu pampelišku a velmi jsem si přála někdy ji hrát. Myslím, že princeznu chce hrát skoro každá holka... Po letech jsem si ten text přečetla a už jsem po té roli netoužila. (smích)

A jaké máš privátní sny?
Přeju si především, ať jsou zdravé holky, ať dostudují a jsou šťastné. Nic víc nepotřebuju, všechno ostatní už mám.

Jindřiško, přeji ti, ať se tato přání splní, ale také ať tě dál naplňuje herecká práce a přináší ti potěšení. K Višňovému sadu ZLOM VAZ! A ještě jedno moje soukromé přání: věřím, že bys pekla dobré rohlíky, ale budu raději, když budeš dál hrát divadlo.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 10/2010