Světový den divadla 2006 ve VČD

Ustavení Světového dne divadla navrhl nejdříve v Helsinkách a potom ve Vídni na 9. světovém kongresu Mezinárodního divadelního ústavu v červnu 1961 prezident Arvi Kivimaa jménem finského střediska Mezinárodního divadelního ústavu. Mezinárodní divadelní ústav (http://www.iti-worldwide.org)  založený v roce 1948 organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi, je nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizací v oblasti reprodukčního umění.

Národní střediska Mezinárodního divadelního ústavu, jichž je dnes téměř 100 na celém světě, slaví od té doby každý rok 27. březen (datum zahájení sezóny „Divadla národů“ v roce 1962 v Paříži) jako Světový den divadla. Jeho smyslem a cílem je vést divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa, podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky a napomáhat myšlenkám vzájemného porozumění mezi národy.

Každý rok je přizvána význačná divadelní osobnost, nebo osoba vyznačující se silou srdce a ducha z jiné oblasti, aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy. To, co je známé jako Mezinárodní poselství, se překládá do více než 20 jazyků, předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě a tiskne ve stovkách deníků. Jean Cocteau byl autorem prvního Mezinárodního poselství v roce 1962, mimochodem v roce 1994 byl autorem tohoto poselství také Václav Havel. Autorem letošního poselství je mexický dramatik Victor Hugo Rascón Banda.

Samozřejmě i Východočeské divadlo se k oslavám připojuje. Svátek všech divadelníků a i milovníků divadla oslaví již tuto sobotu na Pardubickém divadelním plese a 27. března ve Vysokém Mýtě, kde odehraje představení Krejčovský salón.

Radek Smetana

Mezinárodní poselství dramatika Victora Huga Rascóna Bandy

PAPRSEK NADĚJE

Každý den by měl být Světovým dnem divadla – vždyť v posledních dvaceti staletích divadelní plamen vždycky plál někde na světě.

Divadlu prorokovali zkázu ode dávna, zvlášť pak od vzniku filmu, televize a v poslední době digitálních médií. Technologie vtrhla na jeviště a zničila lidskou dimenzi divadla – objevily se pokusy vytvořit vizuální divadlo, spíš jakési pohyblivé obrazy, které potlačilo slovo. Objevila se díla beze slov, bez osvětlení nebo bez herců – jen s manekýny nebo loutkami ve světelných efektech.

Technologie chtěla proměnit divadlo v ohňostroj nebo z něj udělat pouťovou atrakci.

Nyní jsme svědky návratu herce před diváka. Návratu slov na jeviště.

Divadlo již nechce být masovou komunikací, pochopilo své meze, což znamená, že proti sobě stojí dva lidé a sdělují si city, emoce, sny a naděje. Divadelní umění již nechce vyprávět příběhy, usiluje o výměnu myšlenek.

Divadlo vzrušuje, osvětluje, narušuje, zneklidňuje, povznáší, odhaluje, provokuje a porušuje konvence. Je to rozhovor, jehož se účastní i společnost. Divadlo je umění, které čelí nicotě, stínům a tichu, aby dalo vyniknout slovům, pohybu a světlu života.

Divadlo je živý organizmus, který se spaluje, zatímco vzniká, ale který vždy znovu povstane z popele. Je to jakási magická komunikace, v níž všichni dávají i dostávají něco, co je mění.

Divadlo vyjadřuje existenciální úzkost člověka a odkrývá tajemství lidského údělu. Na divadle nehovoří jeho tvůrci, ale současná společnost.

Nepřátele divadla nelze přehlédnout: nedostatečná umělecká výchova v dětství, což nám nedovoluje objevovat umění a radovat se z něho; chudoba postihující svět, která brání divákům v přístupu k divadlu; lhostejnost vlád a jejich pohrdání divadlem, které by měli podporovat.

Kdysi spolu na divadle hovořili bohové a lidé, dnes tam lidé hovoří s jinými lidmi. Proto by divadlo mělo být nádherné a lepší než život. Divadlo je otázkou víry, protože pronáší rozvážná slova v šíleném světě. Je to projev víry v lidstvo, odpovědné za vlastní osud.

Musíme prožívat divadlo, abychom pochopili, co se s námi děje, abychom předávali bolest a utrpení, které jsou všude kolem nás, ale také abychom ve zmatku a hrůzách každodenního života zahlédli paprsek naděje.

Ať žijí účastníci svěcení divadla! Ať žije divadlo!

Victor Hugo Rascón Banda

Victor Hugo Rascón Banda se narodil v roce 1948 v Uruáchicu, hornickém městečku ležícím v Sierra Chihuahua na severu Mexika. V souladu s rodinnou tradicí se měl věnovat hornictví; jeho život však zamířil jinam: „Tím jménem, které mi matka dala, mě odsoudila, abych se stal spisovatelem. Mé dětství mě předurčilo, abych se stal dramatikem.“ Rodinný dům sloužil i jako soudní síň a tak od raného dětství slýchal zpovědi lidí, kteří předstupovali před soudce, jeho dědečka. Svět, v němž se odkrývaly duše obžalovaných, byl tak naléhavý, že mu nemohl Victor Hugo uniknout – stal se tedy nejen významným advokátem, ale především vedoucí postavou mexické dramatické tvorby.

Již v mladém věku opustil malé městečko, aby pokračoval ve studiích ve velkoměstě. Od té doby se do rodného městečka často vrací, fyzicky nebo obrazně, aby čerpal z důvěrně známých charakterů a příběhů, aby připil na moudrost Rarámuri, aby ho inspirovali tam žijící cizinci – Němci, Francouzi, Španělé; aby viděl odpor, který přinášejí větry severního Mexika.

V roce 1978 napsal svou první hru Voces en el umbral (Hlasy na prahu), novátorský text o životě dvou žen, z nichž jedna je Němka a druhá Indiánka kmene Tarahumara, které prožívají vrchol slávy i úpadek dolů. Los ilegales (Ilegálové), první hra uvedená na jevišti, znamenala začátek kariéry, která mu přinesla nejen úspěch u diváků, ale i uznání kritiků a akademického světa. Jeho hry přinesly Victoru Hugovi řadu národních i mezinárodních ocenění: Ramón López Velarde (1979), Teatro Nuestra América (1981), Juan Ruiz de Alarcón (1993) and Rodolfo Usigli (1993). Nedávno mu bylo za celoživotní dílo uděleno vyznamenání „Xavier Villaurrutia“ – pocta umělecké komunity, udílená prostřednictvím Národního ústavu umění a Národní rady pro kulturu a umění. V jeho díle, zahrnujícím přes 50 divadelních her, najdeme lidi v celé jejich složitosti i jejich vztah ke společenskému prostředí; Victor Hugo říká, že v nich prostřednictvím tvůrce (dramatika) promlouvá společnost jeho doby.

Hry jako Contrabando (Kontraband, 1991), La mujer que cayo elo ciel (Žena, která spadla z nebe, 1999), Sazón de mujer (Koření ženy, 2011) nebo Apaches (Apačové, 2003) nám otevírají cestu do podzemních světů, tragických i úchvatných zároveň, kde žijí bytosti, které se nám upřeně dívají do očí a odsuzují nespravedlnost, bolest, touhu a vyřazení ze společnosti. Ženské postavy v jeho díle se staly předmětem několika univerzitních studií, které zdůrazňují citlivost a hloubku, s nimiž dramatik zachycuje jejich složité duše.

Mimo hry, jimž se říká „serrana“ (ze sierry), Rascón Banda je autorem řady her s městskou tématikou jako Armas blancas (Sečné zbraně, 1981), kterou režíroval Julio Castillo; tato inscenace je pokládána za pozoruhodné dílo univerzitního divadla. K těmto „městským“ hrám patří i Los ejecutivos (Vedoucí pracovníci, 1996) a La banca (Banka, 1997), v nichž dramatik využil svých znalostí mexického bankovního systému, aby ukázal, jak několik málo lidí manévruje a hraje na úkor většiny.

Victor Hugo je velkorysý pedagog, který podporuje tvůrčí činnost mladých. Jako předseda Společnosti mexických spisovatelů (SOGEM) neustále bojuje za práva spisovatelů. Divadelní komunita pokládá Rascóna Bandu za jednoho ze svých nejvýznamnějších členů, nejen pro jeho hry, ale i pro jeho významnou účast na kulturním životě země.

Jeho dramatická tvorba je v Mexiku hojně uváděna i vydávána. Některé národní divadlní ceny nesou jeho jméno: Monolog jako dramatická kompozice, Quintana Roo; Soutěž her pro jednu osobu, Quintana Roo; Cena za divadelní hru, Nuevo León.

Napsal rovněž několik filmových scenářů,např.: Dias dificiles (Těžké časy), Morir en el Golfo (Zemřít v Golfu), Playa azul (Modrá pláž), Jóvenes delincuentes (Mladí delikventi), La muerte del Padre Pro (Smrt Otce Pro) a Rosa de California (Rosa z Kalifornie).

Je předsedou svazu mexických spisovatelů, poradního sboru Consejo Nacional para la Cultura y las Artes, pokladníkem Academia de Artes y Ciencias Cinematográficas, předsedou federací společností autorů, místopředsedou Mezinárodní konfederace společností autorů a skladatelů.

Autor: Rocio Galicia
Národní středisko pro výzkum divadla "Rodolfo Usigli", Mexiko