VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

U kávy s Petrem Novotným (2001) Petr Novotný se vrátil do Pardubic (2002)

Nad kávou s Petrem Novotným (2007)

Celý život vězím až po krk v období romantismu, říká P. Novotný, režisér a autor hry Zvoník Matky Boží (2011)

 

Petr Novotný na zkoušce
letošního Galavečeru smíchu
foto archiv VČD
 

 

Petr Novotný v angažmá v Pardubicích (2008)


My Fair Lady
foto Michal Klíma


Romeo a Julie
foto Ladislav Formánek


Krejčovský salón
foto Michal Klíma

Jedním z dlouhodobých spolupracovníků Východočeského divadla je uznávaný režisér PETR NOVOTNÝ, který přijal nabídku vedení divadla a od této sezóny se stává naším kmenovým režisérem.

Petr Novotný působil v divadle v Karlových Varech, v Divadle J. K. Tyla v Plzni, ale jeho nejplodnějším a nejúspěšnějším obdobím bylo angažmá (jako režiséra a uměleckého šéfa) v Hudebním divadle Karlín. Tam nastudoval například Sugar (Někdo to rád horké), Cikáni jdou do nebe, Zahraj to znovu, Same nebo Funny Girl. V roce 1992 režíroval českou verzi francouzského muzikálu Bídníci. Jeho prvním projektem ve vlastní produkci byl pražský muzikál Jesus Christ Superstar v roce 1994, který dosáhl neuvěřitelných 1228 repríz a vidělo ho celkem 850 tisíc diváků. Poté ve Spirále nasadil Weberovu a Riceho Evitu.

S pražským Divadlem na Vinohradech spolupracoval několik let a z tohoto plodného spojení vzešly úspěšné inscenace Hostina u Petronia, Sto roků samoty, Kdo se bojí Wirginie Woolfové, Talisman či Krejčovský salón.

Jako respektovaného režiséra muzikálového žánru ho Východočeské divadlo oslovilo v roce 2001 a výsledkem byla jedinečná inscenace Willyho Russela Pokrevní bratři. Poté následovaly další skvělé hudební tituly – Šumař na střeše či později My Fair Lady, ale i výjimečné činoherní opusy jako Shakespearův Romeo a Julie, Grumbergův Krejčovský salón a v poslední sezóně Pörtnerovy Bláznivé nůžky.

Petr Novotný je režisérem velkého gesta v tom nejlepším slova smyslu, jeho režie jsou nepřehlédnutelné. Dokáže stmelit umělecký soubor, nadchnout ho pro soustředěnou práci, dosáhnout skvělých společných výkonů. A přitom je práce s ním zdánlivě velmi lehká, protože je plná radosti, humoru a laskavosti. Petr Novotný nemusí zvýšit hlas, nemusí kárat, mnohem raději povzbudí a pochválí, má herce prostě rád. I proto je osobnost režiséra Novotného ojedinělá…

Novou sezónou končí Tvoje externí spolupráce s naším divadlem a stáváš se interním režisérem souboru Východočeského divadla. Co pro Tebe znamená tato změna? A proč vůbec Východočeské divadlo?
Já tu změnu nevnímám nějak dramaticky, zdá se mi docela přirozená. Máme za sebou několik let spolupráce, několik společných inscenací a máme chuť ještě jich pár udělat. A proč Východočeské divadlo? To se odvíjí od lidí, kteří to divadlo tvoří, na jevišti i v zákulisí.

Když se ráno už ve vlaku těšíš, až si v tom divadle budeš moct sednout na chvíli do rekvizitárny a poprosit o kafe, nemůže se ti nic stát.
Já se takhle těším na každou zkoušku v Pardubicích už pár let.

Kdy naposledy a ve kterém divadle jsi byl kmenovým režisérem?
Mám dojem, že asi před patnácti lety, v Příbrami, ale to bylo jen na skok. Od posledního zásadnějšího angažmá už uběhlo skoro dvacet let, bylo to Hudební divadlo Karlín.

V čem spočívá úloha domácího režiséra? Jaké z toho plynou výhody a jaká úskalí můžeš očekávat?
Domácí režisér je v tom divadle prostě doma. Někam patří, není bezdomovcem. Na druhou stranu host neutírá prach a nemyje nádobí, člen domácnosti ano. Já nevím, asi v podstatě doufám, že se toho mnoho nezmění. Jen bude víc práce. Já práci rád.

Výběr titulů, které budeš v nadcházející sezóně realizovat, probíhal ve spolupráci s dramaturgickou radou, která v jistém smyslu suplovala funkci šéfdramaturga. Jak jste tvořili dramaturgický plán?
Za prvé dost dlouho a dost pracně, a to je dobře, protože dobrý dramaturgický plán většinou musí dlouho zrát. Nosilo se na hromadu a četlo a četlo a četlo. Pak vždycky někdo řekl, že to a to by se mělo dělat, a ostatní dělali ksichty. Když nikdo ksichty nedělal, titul na stole zůstal a začalo se o něm povídat s režiséry hosty a přemýšlet o obsazení. A mezitím ti nejchytřejší z nás umně sestavovali z vítězných titulů smysluplný a funkční útvar. To jsem naštěstí dělat nemusel, protože to jsem byl ještě host.

Výsledkem jednání v dramaturgické radě je muzikál Chicago a komedie Mandragora, které budeš režírovat. Jsou to tituly, které sis takzvaně přinesl sám, nebo Ti je někdo nabídl? A proč padla volba na tyto konkrétní texty?
Narodily se jako všechny ostatní tituly dramaturgického plánu, všem členům rady se prostě líbila myšlenka, že se v příští sezóně v Pardubicích objeví. Oba patří do zlatého fondu svého žánru a dřív nebo později by se na našem jevišti objevit stejně musely. Oba zpracovávají témata, která dnes diváky zajímají, v souboru máme pro oba krásné obsazení a herce budou oba tituly bavit… Jinými slovy všechny zásadní důvody mluví pro a žádný proti, a to je přesně ta chvíle, kdy se režisér může přiznat, že jsou to tituly, které má především hroznou chuť dělat.
V příští sezóně by se mělo rozběhnout pravidelné hraní v novém prostoru jevištní zkušebny v dílenském dvoře. Čím Tě tento prostor oslovil a jaké s ním budeš mít plány? Jakou dramaturgii tam můžou diváci čekat? A jaké divadlo bys preferoval Ty?
Já jsem v takovém „nekukátkovém“ prostoru už mnohokrát dělal, režíroval jsem v něm i hrál, a možnost znovu do něj vstoupit, to je dar z divadelních nebes od divadelního pána boha. Stavět inscenaci přímo mezi diváky, v jejich bezprostřední blízkosti, je pro režiséra i pro herce zkušenost, jaká se nikdy nemůže omrzet. Všechna pravidla, všechny divadelní zvyklosti se mohou porušit, a všechny se musí znovu postulovat. Každá nová inscenace v takovém „svobodném“ prostoru všechno řeší znovu, od začátku. Jako by se divadlo narodilo teprve teď a tady.
A pak… seděla jsi někdy uprostřed symfonického orchestru a měla všechnu tu hudbu kolem sebe? To je něco podobného. Divák sdílí s hercem jeden společný prostor, prostor nabitý energií oživlého příběhu… to je magie, které jen málokdo odolá.
A jaké mám plány? Žádné. Teď si „na dvoře“ zahrajeme Mandragoru, renesanční komedii, kde je všechno dovoleno a je skoro povinnost si všechno vyzkoušet. A pak se uvidí. Jirka Seydler tam postaví svůj autorský kabaret… A pak se uvidí. A pak třeba přijde zase někdo jiný a uvidí se. Nechme to, ať se to narodí samo ze sebe.

V Pardubicích byla v angažmá Tvoje maminka Jarmila Derková, část dětství jsi trávil v zákulisí a v šatnách našeho divadla. Dokonce i na jevišti jako dětský herec. Jaké máš vzpomínky na toto období?
Můj tatínek Jaroslav Novotný tady taky režíroval a můj otčím Jiří Fiala tady dělal výpravy… No jo, celý kraj jsem projel na kole, ale dneska ty silnice vedou úplně jinudy, randil jsem nejčastěji v Polabinách, ale to tam ještě byly louky, na Kuňce jsem dělal pingla, ale ta hospoda už tam taky není… Co ti mám povídat? I to divadlo je dneska daleko krásnější, než ho mám ve vzpomínkách. Ale voní stejně a jsou v něm stejný lidi. Na jevišti i v hledišti. Mám pocit, že si je všechny pamatuju, i když jsou některý o sto let mladší než já. Jestli ono to není to, čemu se říká domov.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 9/2008



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN