U kávy s režisérem Petrem Novotným (2001)

Petře, máte za sebou asi čtyřicet až padesát činoherních a třicet muzikálových režií. Tak se ptám, co vás, jako režiséra, zajímá víc – dělat muzikály nebo činohry?
Nemám ponětí. Mám rád herce, proto dělám divadlo, ale jestli se u toho víc zpívá nebo tancuje nebo mluví... to mi přijde dost jedno. Když se povede, aby si to představení povídalo s diváky, není v tom žádný rozdíl.

A co Vás baví víc jako diváka?
Ještě po třiceti letech si pamatuju jedno taneční představení Pavla Šmoka. Nebo když mi paní Urbanová zpívala na zkušebně Národního divadla, jen tak na půl hlasivky, Libuši, zapomínal jsem režírovat; tak zaníceného diváka snad paní Eva nikdy neměla. Já opravdu nevím, já zase tak často do divadla jako divák nechodím, ale většinou se bavím bez ohledu na žánr. Jednou moje tchýně řekla: Mně nejvíc chutná, když to nemusím vařit. Já jsem na tom stejně s divadlem.

Co myslíte, proč mají diváci tak rádi muzikálové produkce? Čím jsou pro ně atraktivní?
Když se to povede, je to dobře namíchaný koktejl divadelních fíglů populární muziky, efektní choreografie, jevištní technologie, světel, hvězdného obsazení, reklamy, atd., atd. Nebo když se to povede ještě líp, tak to naše divadelnický srdíčko dostává do ruky úplně všechny kumštýřský pomocníky, který se kdy kolem divadla motali a může s jejich pomocí vyprávět i ta nejniternější tajemství až neuvěřitelně jednoduše a divácky přehledně. Obojí je divácky atraktivní.

Režisér Petr Novotný s herci při zkouškác inscenace hry Pokrevní bratř foto Věra Mohylová

Máte recept na to, jak udělat opravdu úspěšný muzikál?
Proboha ne! Bohužel nebo bohudík na to recept neexistuje. I ty největší světové produkce se občas fatálně "seknou", a naopak i naprosto neznámý a v oboru nezkušený autor nebo inscenační tým přinese občas divákům nádherný muzikálový zážitek. Je fajn, když se sejde dost talentovanejch lidí, když jeden druhého hodně baví a nikdo jim při tom moc nepřekáží. Pokud mají ještě k tomu trochu štěstí a hodně pevné vůle, tak to někdy i vyjde.

Jak se Vám pracuje se souborem VČD? Jaká je Vaše zkušenost s našimi herci a tanečníky?
Bezvadně. Pro mě je třeba velkej objev Petra Janečková, tu pardubickému divadlu vysloveně závidím; strašně mě baví spolupracovat s paní Jindrou Janouškovou, takhle otevřené, nevypočítavé herectví se taky často nevidí a musím se přiznat, že já už pomalu u divadla nic jiného nehledám; je to nádherný znovu "pobejt" na jevišti s Jirkou Kalužným, s Lídou Mecerodovou... o tom asi taky ten život je, že se máme čas od času ke komu vracet a že je to pořád tak pěkný jako před lety; těžko vynechat ty mladý blázny, o kterých se to tentokrát všechno hraje – Tomáše Kolomazníka, Milana Němce, Pavla Doucka, a to ještě zdaleka nejsem u konce... když se třeba zadaří Petrovi Brychtovi, tak mi už na zkušebně běhá mráz po zádech! Víte, já nikdy do posledního představení netuším, jestli se to vlastně povedlo nebo ne, ale jestli má smysl s někým dělat divadlo, to se pozná hned.

Děkuji za rozhovor.

Jana Uherová, z divadelního programu k inscenaci hry Pokrevní bratři