Isaac Bashevis Singer
(14. 7. 1904 – 24. 7. 1991)

Židovství I. B. Singera

„Všechny mé knihy jsou o mně,“ řekl v jednom interview.

Stejně jako většina hrdinů jeho románů a povídek se obracel k Bohu s nedůvěrou plnou otázek a pochybností, a zároveň se spontánní potřebou jeho – byť neprokazatelné – existence. Studoval Tóru, Talmud, Kabalu, ale i okultní a parapsychologické teorie a díla mnoha židovských i nežidovských filosofů. Všechny poznatky i osobní zkušenosti ho vedly k přesvědčení, že lidský život je věčný souboj mezi svobodnou vůlí a pokušením. A v něm viděl i podstatu náboženství. Podobně jako jeho mužské postavy to měl i se ženami, což v jiném rozhovoru vyjádřil slovy: „... nikdy bych nechtěl, aby se mi narodila dcera... Nechtěl bych, aby se muži k mé dceři chovali tak špatně, jako jsem se k ženám choval já.“ Pochopit jeho komplikovanou povahu a životni filosofii je snad možné čtením jeho rozsáhlého díla.

Část dětství prožil v polském štetlu (židovské vesnici) Leoncin, část v ghettech ve Varšavě a v haličském Bilgoraji. Začal studovat na rabínském semináři ve Varšavě, ale záhy ho opustil a věnoval se publikování povídek a literárních recenzí v časopisech a překládání z polštiny, němčiny a hebrejštiny do židovského jazyka jidiš. Roku 1933 vycházel v časopise Globus na pokračování jeho první román Satan v Goraji. Dva roky nato Singer emigroval do USA, kde se mezitím etabloval jeho bratr, spisovatel Joshua Singer.
Anglicky se učil až v Americe. Bydlel v malém kamrlíku plném švábů a přispíval do jidiš novin vydávaných židovskou menšinou. Celých patnáct let trpěl hlubokou tvůrčí krizí. V roce 1946 publikoval časopisecky první román napsaný v Americe Rodina Moskatova, roku 1950 vyšel román knižně, ale americká čtenářská obec Singera zaznamenala až po vydání anglického překladu povídky Hlupák Gimpl v roce 1953. O dva roky později byl v Americe vydán Satan v Goraji a v následujících třech desítkách let už Singer působil jako známý a velice plodný autor. Kromě povídkové tvorby, publikované jak v časopisech, tak v knižních souborech, napsal asi třicet románů (Kejkliř z Lublinu, Otrok, Sídlo, Statek, Nepřátelé: příběh lásky, Král polí, Mešuge, Šoša ad.), knihu pamětí Víra a pochyby a řadu dětských knížek. Poslední román Bahno vyšel v roce jeho úmrtí.

Celý život psal v jidiš a zachránil tak tento pomalu vymírající jazyk světové literatuře. Nikdy neasimiloval a pokládal se až do smrti za židovského spisovatele, v Americe pouze žijícího. Na anglických překladech svých knih vždy spolupracoval. Americký židovský spisovatel Leo Rosten, autor oblíbené knihy Pan Kaplan má třídu rád, ocenil jeho přínos literární angličtině zvláštním termínem „ameridiš“, označujícím specifickou odrůdu americké angličtiny, obohacenou barevností Singerovy jidiš. Postavami jeho děl jsou vždy Židé, ať už žijící mezi svými, nebo jako cizinci v exilu. Nejčastěji jsou to Židé, kteří prošli krizí židovské víry, jež skálopevně přečkala dvě tisíciletí pogromů, ale nemohla zůstat neotřesena po třech letech realizace tak zvaného konečného řešení... „Nejednou jsem si říkal, že Bůh byl v době šoa asi lhostejný. Seděl si v klidu, obklopený anděly, kteří mu zpívali mohutnými hlasy zpěvy plné chvály a zbožňování. Židé zatím křičeli z plynových komor a pecí, ale on je neslyšel. On získal chválu a my plynové komory.“ Kromě řady amerických literárních cen získal Singer Nobelovu cenu za literaturu (1978), čímž prokázal svůj velký podíl na tom, že moderní kulturní svět vzal Židy na vědomí. Přinejmenším v jeho knihách.

Román Nepřátelé: příběh lásky (Enemíes, A Love Story), podle nějž A. Osiecka napsala hru Vlci, byl vydán v Americe roku 1972 (u nás v českém překladu Lucie Lucké pod názvem Nepřátelé: příběh lásky o 23 let později). V roce 1988 podle něj natočil film režisér Paul Mazurski. Na jeho otázku, zda hlavní protagonista Herman je obrazem samotného autora, Singer odpověděl: „ Všichni jsme Hermanové. V okamžiku, kdy se muž žení, začíná hledat milenku.“ Ale nejen to měl s Hermanem společné. Když v jedenatřiceti letech opustil Polsko, zanechal tam ženu a pětiletého syna s příslibem, že pro ně pošle, jakmile získá v novém domově prostředky k obživě. Ale neučinil tak. Žena se synem se před nacisty zachránili útěkem do Ruska a posléze do Palestiny. I. B. Singer se po dvou letech v Americe seznámil s Almou Haimon a roku 1940 se s ní oženil. Na jeho obhajobu lze říci jen to, že se mu v Americe dlouho vedlo špatně. Ale snad i to, že Alma Haimon kvůli němu opustila vlastní děti a manžela. Měla k tomu zřejmě stejně nerozumný, nevysvětlitelný a přesto pochopitelný důvod, jaký vedl Tamaru za Hermanem přes celý oceán a Mášu přiměl opustit jistoty poskytované rabínem Lampertem a vrátit se do Hermanovy náruče, nabízející nic než pochybnou lásku. Singerův syn z prvního manželství Jisrael Zamir svého otce navštívil v Americe až po dvaceti letech. Po čase se stali dobrými přáteli a Jisrael začal na otcovo přání překládat jeho knihy do hebrejštiny. O hledání vztahu k ztracenému otci napsal mimořádně zajímavou knihu Cesta za mým otcem Isaacem Bashevisem Singerem.

z divadelního programu inscenace VLCI

J. Zamir, Cesta za mým otcem I. B. Singerem

Kdybych se zeptal otce, co by si přál, abych o něm řekl, až opustí tento svět, asi by se usmál, podíval by se na mne svýma modrýma očima a odpověděl by: „Neříkej nic, synu. Pokud na tom ale trváš, vyprávěj nějaký příběh. To mají lidé rádi.“ A proto otče, na tvou počest, povím jeden příběh.

Jednou jsme se procházeli po Broadwayi a otec, jak bývalo jeho zvykem, sypal holubům zrní. Náhle k němu přistoupil policista a řekl: „Pane, to je proti předpisům. Nesmíte znečišťovat ulici.“

Poněkud vylekaný otec se na něho podíval a odpověděl: „Pane policisto, je už zima a chladno. Hladoví holubi žijí na střechách, kde jsou vystaveni větru, a doufají, že se někdo nad nimi smiluje a nakrmí je. Kdo ví, třeba se v dalším životě z nás obou stanou také hladoví holubi.“

Policista se na nás podíval s pusou otevřenou údivem. Takovou námitku ještě nikdy neslyšel. Znovu se zamyslel a řekl: „Je to ale proti předpisům, pane.“ Rychle jsme odtamtud odešli.

Druhý den jsme se vrátili. Otec se rozhlédl, žádného policistu ale neviděl. Jakmile sáček se zrním vyprázdnil, policista vyrazil z hospody a pospíchal za otcem. „Pane Singere, mohl byste mi podepsat vaši knížku Stará láska?“ zeptal se a vyndal ji z kapsy svého pláště. Otec byl otázkou překvapen a rychle odpověděl: „Ale jistě.“

Když policista odešel, ohromený otec v úžasu řekl: „Jestliže newyorský policista požádá židovského spisovatele, aby mu podepsal knížku, pak ještě existuje nějaká naděje.“ Ten den se otec radoval, jako kdyby dostal drahý dárek.

Děkuji ti otče, že jsi s námi pobýval na tomto světě. Tvé knihy obohatily náš život, učinily jej lidštějším a snad i židovštějším.

přeložila Eva Adanmová