VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Martin Mejzlík Jak šel čas... Očima partnera o Martinovi Mejzlíkovi

Nehrajeme pro anonymní sál (rozhovor) Ty jsi hlava rodiny, ale já velím

Nemohl bych se mít lépe! (o Richardovi III., o divadle a hlavně o sobě)


Martin Mejzlík

Nemohl bych se mít lépe!
Martin Mejzlík o Richardovi III., o divadle a hlavně o sobě

Dne 12. května, odpoledne. Na čtrnáctou hodinu máme v diáři záznam a přesně podle něj se scházíme s hlavním představitelem komedie BLÁZNOVY ZÁPISKY Martinem Mejzlíkem a začínáme rozmlouvat a dělat si zápisky... Naše dramatizace Gogolovy povídky napsané stylem deníkových záznamů není čistým monodramatem. V naší „psí opeře“, jak zní podtitul, účinkuje šest herců. Ale hlavní tíha leží na jednom z nich. A především bude ležet. Od 22. května, tedy za deset dní, kdy Martina Mejzlíka a jeho „psí company“ čeká premiéra.

Co ti letělo hlavou, když jsi ještě před začátkem zkoušení poprvé četl BLÁZNOVY ZÁPISKY?
První asi byla myšlenka: Proboha, jak tolik textu dostanu do hlavy? Po prvním přečtení jsem z toho příliš moudrý nebyl, ale to už se mění. A především: důležité je, aby náš inscenační tvar byl srozumitelný pro diváka. 

Setkal ses už někdy dříve na jevišti s Gogolem?
Gogola mám rád, potkal jsem se s ním už kdysi, ještě na škole – na DAMU – kde jsme s Jurajem Deákem zkoušeli Ženitbu (já hrál Nenažraného). Gogola rád i čtu, ale jinak jsem s ním v divadle moc často do styku nepřišel. BLÁZNOVY ZÁPISKY jsem nikdy neviděl.

Jaký je podle tebe Popriščin? Co je to za člověka? Máš s ním něco společného?
V našem výkladu – a asi i v autorově – je to dle mého sympatický člověk. A takovým by měl být i pro diváka. Človíček, outsider, který se ztrácí ve světě a neví si rady se svým životem. A mám-li s ním něco společného? Asi mám. Pramení asi z mé povahy, že si taky poměrně často připadám jako outsider. Myslím si, že v tom máme společný průnik.


Lucie Štěpánková a Martin Mejzlík v ONDINĚ, foto Michal Klíma

Najít odvahu k takovému přiznání je prvním předpokladem, že Popriščina zahraješ dobře, takže mě tvá odpověď naplňuje optimismem, že jsme obsadili správně...
Ale... Na druhou stranu, Popriščin musí být „ukecaný“, herci to, abych tak řekl, musí „jít z huby“ – a to je přesně to, co já nejsem, takže tuhle polohu jsme museli na zkouškách hledat. Zpřítomňovat před diváky živého, skutečného, bytostného vypravěče.

Jednou z tvých nejlepších inscenací ve VČD byl Měsíční běs hraný v komorním prostoru. Přivítal jsi existenci studiové scény?
Určitě je dobře, že máme studiovou scénu, že se člověk setká s trochu jiným stylem práce. Nejen kvůli režijnímu pojetí, ale i díky dramaturgii, která by na studiu měla být trochu odlišná. Hrát v intimním kontaktu s divákem je samozřejmě jiné než na velké scéně. Při Bláznových zápiscích budou sedět diváci opravdu hodně blízko, navíc po obou stranách. A my jsme se na zkouškách snažili hledat cestu, aby jim byl Popriščin blízko nejen fyzicky, ale i duševně, aby šli od začátku komedie s ním, s jeho vyprávěním, dostali se do jeho hlavy, do jeho myšlení.

Jak vypadá tvůj denní režim během zkoušení? Stihneš vůbec myslet na něco jiného, nebo se ti o Bláznových zápiscích i zdá? Třicet stran textu, které stojí téměř na jednom herci, to je nadstandardní porce práce...
Ze začátku mě plně pohlcovalo hlavně učení textu. Nejdřív člověk musí dostat celý scénář do hlavy, aby byl schopen začít fungovat na jevišti svobodně. A vzhledem k tomu, že má člověk dopoledne zkoušku, večer představení – je tedy kromě učení plně vytížen každodenním provozem divadla – moc času na nic jiného, na jiné myšlenky nezbývá. Text jsem se učil tři čtyři týdny, každý den.

Marián Pecko patří k režisérům, jejichž inscenace se výrazně oprošťují od textu, vytváří nový, svébytný tvar – na prvním místě je herec, prostor, obraz, pocit, potom teprve text. Jak se s tím vyrovnává herec zvyklý přece jen na konvenčnější postup? Našli jste v tomto směru společnou řeč?
S Mariánem Peckem zkouším už čtvrtou komedii. Myslím, že už se známe a víme co od sebe navzájem čekat, takže mě nic nepřekvapuje, nebrzdí. Naopak. Vždycky záleží hlavně na tom, jak je režisér připravený a jaký poskytne herci materiál na to, aby měl z čeho začít stavět a zkoušet. My jsme díky předchozím setkáním byli ve výhodě, že jsme  společnou řeč nemuseli hledat. Spíš jsme ze začátku naráželi na to, že bez znalosti textu není co zkoušet, s knížkou to dost dobře nejde. A režisér mě už chtěl vidět dál...

Máš raději výrazně „divadelní“ inscenace, nebo dáváš přednost „konverzačnějším“?
Já jsem kdysi krátce hrál i v hradeckém Draku a musím říct, že mě to hodně bavilo. Řekl bych, že i Marián má k tomuto, řekněme „alternativnějšímu“ stylu práce blízko.

Která místa nebo která „poloha“ Popriščina, které téma tě v inscenaci nejvíc baví?
Jak se zkoušení blíží do finále, začínám se s postavou i se hrou sžívat. Mělo by mě to asi bavit celé stejně. Ale abych odpověděl konkrétně, baví mě bezprostřední vztah s divákem, který musím navázat sám za sebe. Nevytváříme jevištní iluzi oddělenou od světa v hledišti, existuju na jevišti sám za sebe a nehraju pro anonymní sál, ale pro konkrétní a živé lidi, které musím dokázat oslovit. Takový vztah by mezi námi měl vzniknout...

A dodejme, že se diváci nemusí bát, že by je někdo vyvolával a chtěl je zapojovat do hry nebo něco podobného. Tak to samozřejmě myšlené není...
Přesně tak. Hrát jim budeme my...

Zlom vaz!!!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 6/2010



 Copyright © 2000-2021, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN