Nejlepší herečka festivalu Martina Sikorová

Hvězda MARTINY SIKOROVÉ pomalu, ale jistě stoupá a je čím dál zářivější. V poslední době jde Martina z role do role, nutno podotknout, že většinou se jedná o velké herecké příležitosti, v divácké anketě o nejoblíbenější herečku zatím nedosáhla na nejvyšší metu, ale vždy se umísťuje do třetího místa. Velkým úspěchem pro ni byl letošní GRAND Festival smíchu, na kterém získala za ztvárnění Evelyn v Čistírně Cenu za nejlepší ženský herecký výkon festivalu.

S Martinou jsem se seznámil, když jí bylo patnáct, ona prvním rokem studovala Pražskou konzervatoř, kde já prvním rokem učil angličtinu. Za dalších několik let jsme se potkali znovu, u nás v divadle…

Gratulace kolegů z Čistírny – Jana Musila a Josefa Pejchala, foto Michal Klíma

Martino, jak vzpomínáš na roky strávené na konzervatoři?
Já moc nevzpomínám. (smích) Ale když se řekne konzervatoř, vybaví se mi hlavně dvě dobré kamarádky Kristina Lukešová a Daniela Ouhrabková, profesor hlavního oboru Vladislav Beneš a taky jeden profesor angličtiny… (smích) Samozřejmě za konzervatoř jsem moc ráda, protože první čtyři roky se studuje a v páťáku a šesťáku se už hraje v divadle DIK na Žižkově, v pondělí je vždy představení a přes týden se zkouší, což je dobrá příprava pro následný vstup do profesionálního divadla. Díky školnímu divadlu jsem se taky dostala sem do Pardubic, protože jsem zkoušela s panem režisérem Laurinem v představení Medea a on mi pak nabídl hostovačku v Pardubicích. Z té pak vzešlo i moje zdejší angažmá. Nevím, jak to funguje na ostravské či brněnské konzervatoři, ale ten pražský systém studia mi přijde dobrý.
Musím ale přiznat, že při mém nedávném „divadelním maratónu“, kdy jsem přebírala role za ťu Janečkovou, měla premiéru Netopýra a ještě zkoušela moderování Galavečera smíchu, jsem si velmi živě vybavila pocit před maturitou a absolutoriem. Taky jsem se pořád musela učit a moc se mi nechtělo, ale říkala jsem si stejně jako na konzervatoři: Vydrž, to musíš zvládnout! Nakonec to všechno dopadlo, jak mělo, mně spadly všechny kameny ze srdce a už mi je zase dobře.

Byla to tehdy velká změna přijít z malého moravského Jablunkova do Prahy?
Obrovská! Když jsem se na základce dozvěděla, že jsem se na konzervatoř dostala, moc jsem se těšila, ale přes prázdniny mi to všechno začalo docházet a začalo mi být smutno. Říkala jsem si, že do té Prahy snad ani nepojedu, protože jsem tam nikoho neznala, bála jsem se metra, že se na první stanici ztratím… (smích) Navíc Jablunkov je od Prahy 420 kilometrů daleko. Nejdřív jsem sice dělala hrdinku, že budu jezdit domů jednou za tři neděle, abych tolik neutratila, ale pamatuju se, že školní rok začal v úterý, v pondělí mě maminka s dědou odvezli do Prahy a v pátek už jsem byla doma, celá nešťastná! Přiznám se, že první tři měsíce jsem probrečela, ale pak jsem si zvykla. Moc mě v té době podpořila mamka, která po zkušenostech se sestrou, jež studovala ostravskou konzervatoř, říkala, ať vydržím, že to bude dobré, a měla pravdu…

Myslím, že jste v ročníku byli dobrá parta. Scházíte se ještě někdy se spolužáky?
Parta jsme byli dobrá, sem tam nějaká moucha, ale drželi jsme pospolu. Moc se ale nescházíme, protože každý má nějakou práci více či méně spojenou s divadlem a herectvím. Nejvíc se vídám s Dankou a Kristinkou, ve třech se na setkání domluvíme jednodušeji než s celým ročníkem.

Po škole jsi dostala nabídku angažmá v pardubickém divadle, zároveň jsi však měla nastoupit do Semaforu…
To bylo tak, ve čtvrťáku jsem v Semaforu začala hostovat, v páťáku si mě pan Suchý pozval na pohovor a zeptal se mě, jestli bych nechtěla k němu do angažmá. Pro mě to byla velká šance, tak jsem mu řekla, že skončím se školou a nastoupím. On však na to, ať si nejdřív dodělám školu, že rok počká. Jenže za rok si to nějak rozmyslel… A když jsem se pak zeptala v Pardubicích, tak mě sem vzali. Jsem ráda, že to tak dopadlo.

A nelituješ někdy, že jsi odešla z Prahy?
NE! Já netrpím žádným komplexem oblastního herce. Praha je sice taková česká divadelní Mekka, ale já po ní nikdy netoužila. Pokud by mi někdo nabídl nějakou zajímavou práci v Praze, samozřejmě ji ráda přijmu, ale Prahu nemám za životní cíl. Já jsem šťastná tady, hraju tady nádherné role, se kterými bych se jinde třeba nesetkala.

Navíc v současné době patříš k našim nejobsazovanějším herečkám. Kterých rolí si zatím nejvíc vážíš? Které tě nejvíc posunuly?
Rolí mám teď hodně hlavně díky těhotenství Péti Janečkové, které jsem „ukradla“ pár postav. (smích) Ale vážně, zásadní pro mě byly tři role – Nina v Rackovi, Roxie v Chicagu a Adéla v Netopýrovi. Tyhle role byly pro mě velkým štěstím. Vděčná jsem hlavně za režiséry, se kterými jsem se při této práci setkala. A nechci zapomenout ani na Hanku Mikoláškovou. (režisérku Čistírny pozn. red.) To bylo hlavně lidsky vzácné zkoušení.

Když jsi nastoupila do angažmá, říkala jsi, že netoužíš po velkých rolích, že je ti dobře spíš ve sboru. Nezměnila jsi od té doby názor?
Jo, jo, na to si pamatuju. (smích) Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela. Dříve, když jsem šla na konkurz a vyplňovala formulář, zaškrtla jsem kolonku, že mám zájem o company i o roli, šlo o to, že jsem si velké role nedokázala užít, to je snad na začátku logické, tehdy jsem chtěla hlavně hrát, získat praxi. Dnes už bych zaškrtla jen roli. Asi jsem se posunula na cestě vlastního sebeuvědomění. A dneska by mě ještě zajímalo, s kým na nich budu pracovat.

Kolik máš tak v průměru představení za měsíc?
Teďka je to tak dvacet představení.

Stíháš vedle divadla ještě něco jiného?
Když mám volný den, tak ho nejradši celý prospím, abych načerpala sílu. (smích) Mým největším koníčkem je zpěv, takže když nehraju, zpívám, snažím se zpívat každý den, i když to taky často nevychází. Ve volném čase jsem ještě chtěla začít chodit do tanečního oddělení polabinské ZUŠky, které vede úžasná paní Naďa Gregorová, ale bohužel to nezvládám, už mi nezbývá energie. Dvakrát se mi stalo, že jsem zašla na hodinu, ale byla jsem tak unavená, že jsem se jenom koukala. (smích)

Hraješ jak v činohrách, tak v hudebních představeních. Co máš radši?
Určitě hudební představení, hlavně díky už zmiňovanému zpěvu a tanci. Teď v Netopýrovi sice toho tance moc nemám, ale v Chicagu jsem si ho užila dosyta, právě při tomto zkoušení jsem si uvědomila, že bych se měla začít víc „hýbat“, proto ten opakovaně neúspěšný pokus o ZUŠku. (smích)

Musím uznat, že co se zpěvu týče, jsi snad nejpilnější herečka, kterou znám. Zpíváš pořád, odpoledne na zkušebně jsi skoro každý den, když procházíš chodbou okolo naší kanceláře, víme o tobě, protože si zpíváš…
To je pravda, na chodbách si zpívám, protože je na nich skvělá akustika, a taky mi na těch úzkých divadelních chodbách přijde, že mám silný hlas. (smích) Já ale zpívala vždy a všude už odmalinka. Maminka vzpomíná, že jsem nejradši zpívala na záchodě… (smích)

A máš se ve zpěvu ještě kam posouvat? 
V to doufám! Moc si přeju posunout se dál, jen nevím, jestli je to v mých možnostech. Své nedostatky si uvědomuju, ale cvičím a doufám, že to přinese ovoce. Jak to půjde dál, o tom se můžeme pobavit třeba za dva roky…

Vraťme se ale ke tvé ceně za nejlepší ženský herecký výkon X. ročníku GRAND Festivalu smíchu. Ještě jednou gratuluju. Jak jsi oslavila svůj úspěch?
V divadelním klubu jsem si dala heřmánkový čaj s medem. Byla jsem nemocná a  vyčerpaná, tak jsem „oslavovala“ doma spánkem. (smích) S kolegy z Čistírny jsem to pak trochu „zapila“ na zájezdu do Mladé Boleslavi, do autobusu jsem nakoupila šampaňské, které jsme samozřejmě otevřeli až na cestě zpět! (smích)

Při předávání ceny jsi byla roztomile překvapená. Galavečer jste však předtím zkoušeli, opravdu ti nikdo neprozradil, že cenu za ženský výkon převezmeš ty?
Něco jsem tušila, protože se všichni kolem chovali tak nějak divně. Měla jsem podezření, ale nikdo z kolegů mi to až do konce opravdu neřekl, takže to překvapení nebylo vůbec hrané, ale skutečné.

Závěrem odbočme od divadla. Jednou za rok obíháš zákulisí a vybíráš peníze na dvě ugandské děti, které divadlo na dálku adoptovalo. Proč ses rozhodla aktivně zapojit nejen sebe, ale i kolegy právě do adopce na dálku?
S adopcí přišel Martin Chamer, byl to jeho nápad, já to po něm jen převzala, ale moc ráda, protože je to úžasný projekt. Martin si sám adoptoval jednu holčičku z Indie a říkal si, že když to zvládne on, proč by nemohla pomoci i tak velká organizace, jakou je divadlo. Obešel kolegy v divadle a vybral dostatek peněz hned na dvě děti, které díky nám mohou navštěvovat školu. Děti nám posílají své fotky i dopisy. Je to jednoduchá forma pomoci, nestojí tolik peněz a člověku udělá radost.

Martino, díky za rozhovor a jen tak dál!

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 4/2010