VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Petra Tenorová Abeceda Petry Tenorové

Živě s Petrou Tenorovou na www.scena.cz Výběr z NetHovoru...

Roxie, Kassandra a princezna Laura aneb Chicago... čili Martina Sikorová a Petra Tenorová

Eržika a Nikola čili Petra Tenorová a Honza Musil


z inscenace
MARKÉTA LAZAROVÁ
foto Radovan Šťastný

Splnil se mi dětský sen, říká nová členka souboru Petra Tenorová

Před dvěma lety na pardubické jeviště poprvé vstoupila mladičká herečka PETRA TENOROVÁ, v alternaci s Veronikou Novou se tehdy představila v inscenaci Čas katů. Po premiéře „Katů“ u nás Petra dostávala další herecké příležitosti, připomeňme alespoň Markétu Lazarovou, Konstance v Amadeovi či Maryšku v Čachtické paní. Všechny role však nastudovala pohostinsky, až od letošní sezóny je Petra řádnou členkou hereckého souboru Východočeského divadla.

Petro, proč jsi nepřijala angažmá už v loňské sezóně?
V minulé sezóně to bylo složitější. Dohodli jsme se, že budu pouze hostovat, protože jsem během celého roku zároveň natáčela seriál Cukrárna s panem režisérem Dušanem Kleinem.

Kdy tě budeme moci začít v televizi sledovat?
Cukrárna by se měla ve vysílání objevit někdy ke konci tohoto roku.

Jak tě baví práce před kamerou?
MOC!

Máš za sebou zkušenosti i s natáčením pohádek. Nerýsuje se ještě nějaká filmová příležitost?
Popravdě řečeno, ano, rýsuje. Vlastně bych si dovolila tvrdit, že je narýsovaná. V říjnu bych měla začít točit pohádku Šťastný smolař s panem režisérem Matějem Mináčem.

A co kdybys dostala nabídku na film, kde by se od tebe vyžadovala nahota, souhlasila bys s ní?
Pokud mě režisér přesvědčí, že je v dané situaci nebo v příběhu absolutně nezbytná, že něco vyjadřuje a není to pouze pro efekt, tak mi nevadí. V Cukrárně mám pár takových ožehavých situací, ale i nahota se dá udělat cudně – záleží na tom, s kým pracuješ. Ovšem když člověk stojí na podstavci, všude běhají lidé, kolem krouží kamera, deset lidí ho maluje a při tom ho zakrývá jen kytice uschlých růží, tak to opravdu moc příjemné není... (smích)

Ale zpět k divadlu. Vystudovala jsi Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, jsi však rodilá Pražačka. Proč studium na druhé straně republiky?
To je jednoduché. Moji rodiče se v mých jedenácti letech rozvedli a my jsme se s mámou a bráchou přestěhovali do Havířova. A Ostrava je Havířovu blíže než Praha.

Chtěla jsi být herečkou už od dětství? Je to splněný dětský sen?
Zhruba do pěti let jsem nejvíc chtěla být zpěvačkou, až do doby než mi máma vysvětlila, že zpěv není řev. (smích) A od šesti chci být herečkou! V patnácti letech se mi to máma také pokoušela vymluvit, ale to už jsem se nedala. Takže ano, je to splněný sen, a krásně…

Kdyby ses však herečkou nestala, jakou profesi by sis vybrala? Co by tě lákalo?
Nevím. Neznám žádnou jinou profesi, která by mě bavila víc než ta, kterou dělám. Ale do budoucna nezahazuju možnost, že bych šla ještě studovat. Buď literaturu v kombinaci s dějinami divadla, což by mohl být dobrý základ pro profesi dramaturga. A také mě vždy lákala kultura starověkých národů. Konkrétně Egypta a Mezopotámie. Vůbec mě ale nenapadá, co taková kulturoložka vlastně dělá. (smích) Chci být hlavně herečka!

Za rok hostování v Pardubicích sis zahrála řadu krásných rolí. Která byla pro tebe největší výzvou?
To se tak nedá říct. Myslím, že největší výzvou pro mě byl celý ten rok! Můj první rok v divadle...

A co Kunětická hora? Hraní v plenéru za každého počasí je velmi náročné…
Ano, bylo to náročné. Hlavně když pršelo, byla zima a jeviště bylo mokré. Především pro Kristinku to muselo být extrémně vysilující. Mně dělalo a dělá největší problém to, aby mě bylo slyšet. Ale jinak to bylo nádherné... Na sluníčku bylo báječně, po dešti to tam zase krásně vonělo, a v noci ležet pod tisíci hvězdami… Pohádka!

Pardubické divadlo jsi už určitě poznala dostatečně, jak na tebe působí?
Jsem šťastná a vděčná, že tu zrovna já mohu být. Je tu neskutečně příjemný a hodný kolektiv lidí. Vždycky mě všichni děsili a říkali: „Jen počkej, až budeš v divadle, to teprve zažiješ maso. Hlavně se s nikým moc nekamaraď!“ Žádný „maso“ se díkybohu nekonalo. Navíc jsem tu našla nejlepší kámošku na světě! Není co dodat... Děkuju!

A co samotné Pardubice?
Klidné a vřelé město se spoustou zákoutí, ze kterých na tebe dýchá historie. Je tu milo, proto bych tu chtěla sehnat pronájem malého bytu pro moji babičku. Líbí se mi, že tu skoro všichni jezdí na kole! Taky si ho sem pořídím.

Kde teď vlastně budeš doma?
Víš, já si myslím, že „doma“ není KDE, ale KDO. Doma jsem všude, kde jsou lidi, kteří mi přirostli k srdci...

Před dvěma lety jsi v rozhovoru říkala, že ses naučila jezdit na koni a že bys v tom chtěla pokračovat. Povídej, jak to tedy pokračovalo?
Zatím nijak. (smích) Loni jsem na koně sednout nemohla. Za prvé kvůli Cukrárně a také kvůli divadlu. Nesmím si totiž nic zlomit. Nehodlám padat, ale kdyby náhodou... V tomhle ohledu jsem trošku srab. Koně plánuju v červenci. Kdyby náhodou, tak mám celý měsíc na rekonvalescenci. (smích)

A kde ses na koni naučila jezdit?
Jezdit jsem se naučila na ranči u mého „pohádkového“ partnera Martina Krause. Volala mi tehdy produkce, jestli prý umím jezdit na koni, že to bude v pohádce třeba. Řekla jsem něco ve smyslu, že jsem v sedle jako doma, a pak jsem hned volala Martinovi, že chtějí, abych jezdila na koni, a já na něm nikdy neseděla. (smích) Martin byl tvrdý učitel, ale po nějaké době jsem jezdila docela obstojně a zamilovala si to...

Máš ráda zvířata? Měla jsi někdy nějaké doma?
Zvířata mám moc ráda. Momentálně žádné nemám, protože vím, jak je náročné se o ně starat. Ale když jsem byla malá, tak jsme měli papouška, želvičku a dokonce i strašilky. Těch jsem se dost bála... (smích) A samozřejmě našeho pejska Clarka. Byl s námi celé dětství. Umřel nám loni...

Jsi a nejspíš i budeš hodně vytížená. Kde dobíjíš baterky?
U dobrého filmu nebo knížky. Taky jsem před nedávnem začala dělat náušnice a zvířátka z korálků. Moc mě to baví a ukojím tím i touhu něco vyrábět. Ale nejvíc se vždycky dobiju o prázdninách na Častoboři. To je dětský tábor, na který jezdím už patnáct let. Nejdřív jako dítě a teď jako praktikant. Je to taková moje srdcovka. Božská krajina a svět jakoby odtržený od reality. Taky jeden z mých domovů...

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 9/2010



 Copyright © 2000-2021, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN