Klaus Mann – Ariane Mnouchkine / MEFISTO

Předávací porada: 25. a 28. února 2011
Zahajovací zkouška: 2. března 2011 v 9.00 hod.
Technická zkouška: 4. dubna 2011
Premiéry: 16. a 17. dubna 2011 v 19.00 hodin v Městském divadle
Derniéra: 27. října 2012

Faustovský příběh pro moderní dobu.

Lidstvo přestalo věřit, že za vším zlem stojí ďábel. Skutečnost je mnohem horší: ďábel je v nás. Kde se v člověku rodí zlo? Dramatizace románu Klause Manna hledá odpověď v příběhu herce, který se ve své touze po velkých rolích postupně zaprodá i nacistické moci. Divadelník, jenž na jevišti ztělesňuje Mefista se nakonec sám stává tak trochu Mefistem. Svůdným, uhrančivým miláčkem, jemuž divadelní i filmový Berlín leží u nohou, ale také zrádcem svých někdejších ideálů a životních lásek.

Klaus Mann vyslovil krutou pravdu současné doby. Největší dramata se neodehrávají mezi nebem a zemí, boj o peklo a ráj, který je s to otřást světem, svádíme ve svém nejhlubším nitru. A je to neméně velké a strhující divadlo než Goethův Faust.

Překlad: Jiří Žák
Úprava: Ladislav Stýblo a Petr Kracik
Režie: Petr Kracik j. h.

Scéna: Jaroslav Milfajt j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Hudba: Peter Mankovecký
Pohybová spolupráce: Eva Velínská j. h.
Dramaturgie: Ladislav Stýblo j. h. a Tomáš Syrovátka

OSOBY A OBSAZENÍ:
   Hendrik Höfgen, herec a režisér ... Ladislav Špiner
   Hans Miklas, herec, člen NSDAP ... Jan Musil
   Otto Ulrichs, herec, komunista ... Josef Pejchal
   Erika Brücknerová, dcera slavného spisovatele ... Martina Sikorová
   Sebastien Brückner, syn slavného spisovatele ... Miloslav Tichý
   Nicoletta von Niebuhr, jejich přítelkyně, herečka ... Petra Tenorová
   Carola Martinová, slavná berlínská herečka ... Dagmar Novotná
   Ministr za NSDAP ... Martin Mejzlík
   Lotte Lindenthalová, ministrova přítelkyně, herečka ... Jindra Janoušková
   Magnus Gottchalk, ředitel hamburského divadla ... Zdeněk Rumpík
   Myriam Horowitzová, jeho žena, herečka ... Romana Chvalová
   Cäsar von Muck, divadelní kritik, intendant a nacista ... Pavel Novotný
   Theophil Sarder, světoznámý dramatik ... Václav Dušek
   Pan Knurr, inspicient a vrátný ... Jan Hyhlík
   Paní Efeuová, kantýnská, nápovědka a kostymérka ... Lída Vlášková
   Julietta (Tebab), tanečnice ... Hana Baroňová j. h. / Petra Kocmanová j. h.
   Hans Wolf (zástupce firmy Ford), Návštěvník, Číšník ... Alexandr Postler
   V dalších rolích ... Petr Červený, Petr Jirsa, Michal Lavrovič, Jakub Semerád

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Jana Voldánová

---

Jak jsem se setkal s Mefistem
rozhovor s Petrem Kracikem a Ladislavem Stýblem

Režisér P. Kracik při zkoušení inscenace
Jitřní paní, VČD 2008, foto Michal Klíma

Režiséra a ředitele Divadla pod Palmovkou PETRA KRACIKA není třeba v Pardubicích představovat. Připomeňme jen Vojnarku či Jitřní paní z doby nedávno minulé. Letos v dubnu odpremiéruje v našem divadle novou inscenaci, dramatizaci románu Klause Manna Mefisto v hlavních rolích s Ladislavem Špinerem, Janem Musilem, Martinem Mejzlíkem, Jindrou Janouškovou, Dagmar Novotnou a dalšími. Protože první provedení se blíží, poprosili jsme pana režiséra o krátké přiblížení tématu a o několik slov k průběhu zkoušení. K rozhovoru jsme přizvali také dramaturga Divadla pod Palmovkou LADISLAVA STÝBLA, který je spolu s režisérem podepsán pod úpravou finálního textu a jemuž dáme prostor v závěru našeho povídání.

Nejprve tedy s panem režisérem:

Kdy se Petr Kracik poprvé setkal s tématem Mefista – s knihou – filmem?
S filmovou podobou Mefista jsem se setkal na začátku 80. let. Bylo to buď v době, kdy jsem nastoupil na DAMU nebo těsně předtím, už si nejsem jistý, kdy a kde jsem film viděl. V té době jsem hodně navštěvoval promítání klubových filmů, ať už na DAMU nebo ještě dřív právě tady v Pardubicích, když jsem studoval pedagogickou školu. Viděl jsem tímto způsobem řadu jinak těžko dostupných snímků, Felliniho a další. Filmový Mefisto mě do dneška udivuje fantastickou režijní prací Istvána Szabóa, líbily se mi hlavně výkony mužských představitelů Klause Maria Brandauera a Györgyho Cserhalmiho. Naproti tomu ženské výkony mi tolik neutkvěly. No a asi před rokem a půl, když jsme začali s dramaturgem Ladislavem Stýblem pracovat na textu Mefista, jsem se k filmu i ke knížce samozřejmě vrátil, zejména kvůli některým důležitým detailům. Tehdy v 80. letech se na ten film chodilo z jasných politických důvodů, mluvil o přítomnosti.

Vidíš i po třiceti letech nějaké paralely mezi dobou nastupujícího nacismu a dneškem? Komu a čemu se zaprodává dnešní člověk – kumštýř?
Byl bych každopádně nerad, kdyby to v naší inscenaci „odnesli“ umělci. Často stojí na pranýři jen proto, že jsou víc vidět. Samozřejmě existuje řada tzv. umělců, kteří se zaprodávají, ale z 99 procent nejde o opravdové umělce! Hlavní postava Mefista Hendrik Höfgen bohužel umělcem je, velkým a významným. Tragédie je v tom, že neumí rozpoznat charakter doby, v níž žije, pravou tvář moci, která tehdejší svět ovládá. My s nadhledem desetiletí máme výhodu, víme, jak to dopadne. Mann psal román v době a o době, kdy všechno jen začíná, Hitler se teprve dostává k moci. Mann si představuje, co by z toho mohlo vzejít… A právě v tomto nebezpečí dosud nerozpoznatelného příštího je paralela, taková nejistota a nebezpečí existují stále. Moc dnes chutná stejně opojně jako tehdy, jen vlajky se střídají, komunistické, nacistické…, ale o moc, o to, kdo ji bude mít, o to jde stále.

Hendrik Höfgen si podobně jako Faust zahrává se zlem – Faust s ďáblem, Höfgen s ďábelským režimem…
Neříkejme, že si zahrává – je to věc nabídky, která se nemusí opakovat. Höfgen má šanci jít do Berlína, má příležitost hrát Mefista – druhá možnost je postavit se proti moci nebo emigrovat… Svůdnost, lákavost nabídky, před níž stojí, je taková, že je těžké odolat. A takové nabídky, které mohou znamenat dilema, řeší každý – někdy aniž by mohl rozpoznat důsledky takových rozhodnutí. Předobrazem Höfgena je skutečná osoba, paradoxem té postavy (i reálné osobnosti) je, že tento herec toho pro divadlo udělal strašně moc. Höfgen, tak jak ho chápu, nevidí sám sebe jako aspiranta na politickou moc, vidí jen jedno: aby mohl naplno dělat divadelní práci. A někdo mu umožní tu práci dělat, a tato volba ho dovádí, kam ho dovádí. Ale na začátku je to věc nabídky a poptávky. Každý jsme konfrontován s nějakou nabídkou – nabídky dává i dnešní establishment, často jsou velmi tučné. Záleží na každém z nás, které nabídky přijmeme a které ne.

Jak dalece se dá srovnávat Mefisto s Goethovým Faustem?
Faust je archetypální příběh, ke kterému se budeme stále vracet. Mann však ve svém Mefistovi vystihuje jen základní myšlenku, otázku nabídky. A oproti Goethovu Faustovi je zde veliký rozdíl: Höfgen je sám sobě Faustem i Mefistem. Je pokoušeným i tím, kdo sám sebe obdarovává.

L. Stýblo (vpravo) s režisérem E. Horváthem
při zkoušení Mefista v Divadle pod Palmovkou, 2010

Je Ladislav Špiner ideálním představitelem Hendrika Höfgena?
Mefisto není příběhem špatného herce, který se chytá moci, ale naopak herce výborného, který je zneužit a sám se zneužívá. Zaplétá se pro svůj divadelní zápal. Ladislav Špiner je bytostný divadelník, člověk, který je maximalista. Divadelní prostředí, v němž se většina scén odehrává, už dobře zná, je v něm doma. Může rozumět příběhu Höfgenovy herecké kariéry, kumštýři, který tvoří v provincii. Má předpoklady, aby všechno tohle uměl pochopit. Navíc Höfgen není jen činoherec, umí i tančit a zpívat. Výrazná teatrálnost projevu, která k téhle figuře patří, mě vedla k výběru hereckého obsazení.

Ještě než poděkuji za rozhovor, obrátím se na dramaturga Ladislava Stýbla: Proč stojí za to hrát Mefista na divadle?
Mefisto je jeden z nejzajímavějších románů minulého století, který má tu přednost, že dodnes neztratil nic na své aktuálnosti. Je to román o kariéře, vášních, sobectví, zbabělosti, lákání moci a v neposlední řadě také o odpovědnosti – nikoliv ovšem o té krátkozraké, která nevidí dále než za horizont několika roků, ale o té mnohem důležitější, obecně platné. Je to také román hluboce lidský, i když sleduje zejména temnější stránky lidského chování. Přesně totiž zachycuje právě ty momenty, které stále hrozí dovést moderního člověka nenávratně do šíleného pekla vlastních ambicí a pýchy. 

A proč ho hrát právě dnes?
Myslím si, že doba, ve které žijeme, je doba zlomová. Podobně jako byla doba, ve které se odehrává i román Mefisto. Tehdy nástupem nacismu a rozpoutáním války definitivně zaniklo mnohé z toho, co jsme zvyklí nazývat kulturou. My sice dnes naštěstí nečelíme válečnému nebezpečí, ani takovým zrůdnostem, jaká přinesl nacismus nebo komunismus, ale to, co se děje v naší společnosti a v kultuře, je varovné. Z mého pohledu jde o změny příliš často negativní a v některých projevech i vysloveně nebezpečné, a to po všech stránkách, tu ekonomickou nevyjímaje. A na Mefistovi je zajímavé právě to, že ukazuje, jak snadno a zprvu dokonce i nenápadně k nim může dojít a jakou roli v tom hraje nebo může hrát každý jednotlivec. Je totiž velkým omylem domnívat se, že se nás tzv. „velké dějiny“ netýkají, že se má každý starat jen sám o sebe a že „život půjde dál“, ať už se kolem bude dít cokoliv. Není to pravda a Mefisto ukazuje, kam takový přístup k životu může vést. Principy moci a motivace jednání jejích exponentů navíc – bohužel – nejsou ani dnes neaktuální. Je smutné, že někdy stačí pouze vyměnit názvy stran a změnit data, a člověk má dojem, že v Mefistovi přihlíží událostem zcela současným. 

Mannův Mefisto byl inspirován životem několika reálných osobností. Jak podrobně jsi studoval historické prameny?
Mann většinu postav Mefista psal podle skutečně žijících osob, zároveň s nimi však někdy nakládal dosti volně. Bylo proto nutné bezmála detektivním způsobem zjistit co největší množství informací o reálných osobách zachycených v románu a pečlivě vybrat, který motiv do hry použijeme z jejich reálných životů a který z jejich životů románových. Přípravy textu trvaly více než rok, vzniklo celkem 21 verzí a práce na textu neskončila ani po uvedení Mefista v Divadle pod Palmovkou v říjnu minulého roku (inscenace režiséra E. Horvátha – pozn. red.). Text jsme od té doby přizpůsobili nové inscenaci a především souboru Východočeského divadla.

Děkuji vám oběma za čas, za otevřené názory a především za práci pro naše divadlo. Už 16. dubna se pak spolu s vámi těším na premiéru Mefista v Městském divadle v Pardubicích.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 4/2011

---

Kdo je Hana Baroňová?

Hana Baroňová, foto archiv VČD

Náš Divadelní zpravodaj slouží tradičně mimo jiné k tomu, abychom představili nové osobnosti, s nimiž naše divadlo spolupracuje. Tentokrát jsme se s režisérem Petrem Kracikem rozhodli využít možnost pozvat hosta do inscenace Mefisto; vedle domácích herců se tak od 2. března na zkušebně objevují dvě mladé dámy, z nichž první – Petru Kocmanovou – již diváci mohou znát z Bláznových zápisků, které hrajeme na Malé scéně ve dvoře. Naproti tomu HANA BAROŇOVÁ je v Pardubicích zcela novou tváří, a proto jsme ji poprosili o krátké představení. Sluší se ještě dodat, že obě posily alternují v roli tanečnice Julietty řečené Tebab…

Můžete se představit pardubickým divákům? Vaše zkušenosti, nejzajímavější inscenace, setkání s režiséry, divadelními soubory apod.?
Vystudovala jsem VOŠ hereckou v Praze. Po absolutoriu jsem byla necelý rok v angažmá ve Slezském divadle v Opavě, kde jsem si zahrála mimo jiné Zuzanu Hendrixovou v Čekej do tmy nebo Julii v Romeovi a Julii. Mimo opavské divadlo jsem hrála v Divadle Rity Jasinské v Praze Slečnu Julii a Alžbětu ve hře Richard III. Aktuálně hraji „zájezdovku“ Dva na kanapi (Agentura Sophia Art) a pohádku Prasátka a vlk (Divadlo Extrém). Moc ráda vzpomínám na školu a své herecké pedagogy – Emu Černou a Mirka Pokorného.

A mimodivadelní role – v televizi nebo ve filmu?
Tři roky jsem hrála v seriálu Velmi křehké vztahy. Zahrála jsem si ve filmech Rafťáci, Smutek paní Šnajdrové, Jarmareční bouda, Kouzelný most. Přes rok dělám rosničku v pořadu Dobré ráno na ČT1. Pracuju v rozhlase, učím „dramaťák“, jsem bakalář dramaturgie a nyní dělám magistra na DAMU – katedra teorie a kritiky…

Děkuji za tento úctyhodný výčet a držím palce, aby se vám podařilo vše skloubit s naším zkoušením. Stačily na vás už Pardubice a pardubické divadlo udělat nějaký dojem?
V Pardubicích jsem byla několikrát, ale znala jsem z nich jen okolí vlakového nádraží. Do centra jsem se pořádně dostala až teď, když jsem začala zkoušet Mefista. Pardubice jsou krásné, je tady útulné divadlo. V mnohém mi připomíná to opavské. Je tam příjemná atmosféra, ve které mě baví být.

Které téma hry Mefisto, případně které téma vaší postavy, vás zatím zaujalo?
Ze hry jsem nadšená a jsem šťastná, že v ní můžu hrát a že je to právě v pardubickém divadle. Inscenace mi přijde skvěle obsazená. Už při čtených zkouškách mi lezl mráz po zádech… Má to sílu. Podtitulem hry je Příběh jedné kariéry… Myslím, že nejeden herec nebo herečka se ve hře – inscenaci najde.

Co se vám teď na začátku zkoušení jeví na roli nejtěžší? Pro diváky neznalé Mannovy předlohy podotkněme, že Julietta rozhodně není křehké děvče z baletní školy, ale životem protřelá holka z Hamburku, a že s hlavní postavou Hendrikem Höfgenem ji kromě vášně pojí taky ne úplně obvyklé erotické praktiky…
Jsem na sebe zvědavá, jak se popasuju s bičíkem…

Připadá vám doba, v níž se Mefisto odehrává, cizí a vzdálená, nebo je to příběh, při němž nám i dnes vytanou zkušenosti z vlastního života?
Román je z třicátých let 20. století, ale v mnohém má přesah do dnešní doby. Myslím, že divák tyto přesahy přečte.

Díky za optimismus i za pozitivní přístup. Zlomte vaz!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 4/2011