VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie Volání sirén – další odkazy  Malá scéna ve dvoře

Byla to nádherná doba,
říká Anna Ferencová o svém působení v Pardubicích

O účasti herečky ANNY FERENCOVÉ v zábavně-diskusním pořadu Volání sirén jsme uvažovali už v minulé sezóně. Paní Ferencová však prodělala nemoc, byla v rekonvalescenci a necítila se na to postavit se před své bývalé publikum. „Už to není to, co to bývalo. Cítím se moc slabá, nic si od toho neslibujte,“ říkala. Její hlas v telefonu byl však krásně znělý a já doufala, že se zotaví a přece jen pozvání přijme. V září přislíbila, že přijede. Domluvila jsem se ještě s herečkou RŮŽENOU MERUNKOVOU, která ve VČD začínala a strávila zde dvě sezóny, a s panem JINDŘICHEM BONAVENTUROU, dlouholetým členem našeho divadla.


R. Merunková, A. Ferencová a J. Bonaventura, foto Radek Smetana, Volání sirén, 5. října 2011

5. října 2011 v poledne vyjelo do Prahy pro naše hosty služební auto. Předpokládaný příjezd v půl šesté. Ještě v šest jsem zbytečně přešlapovala před divadlem. Když už se ve tři čtvrtě na sedm zaplňoval sál Malé scény ve dvoře diváky, propadla jsem panice. Ale právě v tu chvíli auto přijelo! (Až ve večerních zprávách jsem se dozvěděla, že důvodem fatální dopravní zácpy v Praze byla vykolejená tramvaj, která zcela ochromila dopravu.) Za pár minut už jsme seděli na jevišti a vedli spolu i s diváky rozhovory. Vzpomínky veselé střídaly ty smutné či dojemné. Povídali jsme si o všem možném, dostali jsme se i na téma lásky… Pro mě, a troufám si říct, že i pro diváky (soudě podle toho, že nás ani po dvou hodinách nechtěli pustit domů), to byl velmi příjemný večer.

Pro vás, kteří jste se říjnového Volání sirén nemohli zúčastnit, v následujících řádcích nabízíme alespoň záznam části povídání s paní Ferencovou a paní Merunkovou, jenž je i lákadlem a pozvánkou na prosincový díl…

Paní Ferencová, vypadáte skvěle! (Když vystupovala z auta, vyrazila mi dech svým úžasným zjevem; na svůj věk je až oslnivě krásná.)
Kdepak. Jsem slabá a není mi moc dobře. A navíc mám příšernou trému!

 A proč? Není snad důvod.
Ale je. Nikdy nechci publikum zklamat. I když, myslím, že tady nebude nikdo, kdo by si mě ještě pamatoval.

Ale to se mýlíte. Několik pamětníků bylo už na prvním Volání sirén s paní Libuší Švormovou a byli velmi zklamaní, že jste nemohla přijet. Pamatují si na vás a moc se těší, že vás uvidí. (Měla jsem pravdu. V hledišti seděli diváci, kteří vzpomínali na představení stará několik desetiletí a pamatovali si neuvěřitelné detaily.) Jak si vzpomínáte na své první dojmy z pardubického divadla?
Já jsem Pardubice znala. Měli jsme tady příbuzné, chodila jsem tady do divadla. Takže jsem věděla, do čeho jdu.

A jak vás přijal soubor?
Skvěle. Jak herci, tak režiséři. Nemůžu si stěžovat. Divadlo bylo krásné, i když ne tak nádherné, jak ho máte dnes. Ale v polovině padesátých let se na budově udělala nástavba a i po technické stránce bylo skvěle vybavené. Mnoho pražských divadel se s naším nemohlo rovnat. Takže já měla výborný start. Ale začátky u divadla jsou vždy nadějné a krásné. I když také těžké.

Asi jste jako každá mladá herečka hodně hrála…
Samozřejmě. Pořád jsem zkoušela a téměř každý večer hrála. Každou sezónu se zkoušelo dvanáct i patnáct nových her, hereckých příležitostí bylo tedy opravdu hodně. To byl začátek padesátých let a divadlo nebylo vždy vyprodané, kdepak! Hráli jsme, když bylo aspoň padesát diváků, někdy to bylo tak tak. Pak se to pomalu zvedalo a během dvou let nastala úplně jiná situace. Když jsme pak hostovali v Praze, hráli jsme v Karlíně Othella nebo Vějíř Lady Windermerové, měli jsme okamžitě vyprodáno. Takovou pověst jsme měli! A to jsme byli oblastní divadlo. Když se na začátku měsíce začaly prodávat vstupenky, tak ten den stála fronta kolem celého náměstí a hned bylo vyprodáno. Náš náborář hrál na dudy a jezdil po celém venkově, protože, jak říkal, neměl co dělat. (smích) Tehdy byla u divadla nádherná doba! Byla to úžasná éra režiséra Karla Nováka a scénografa Jiřího Vopršala. Když jsme zkoušeli hru, tak inscenátoři nejvíc akcentovali to, co chtěl autor vyjádřit, snažili se ho pochopit. Dnes se na to tolik nehledí, režiséra nezajímá autor, ale vlastní témata.

Někdy možná, ale já se častěji setkávám s pokorou režiséra vůči autorovi.
No vidíte. Už jsem dlouho od divadla. Takhle jsem to vnímala před dvaceti lety, možná se to změnilo.

Vy, paní Merunková, jste nastoupila do našeho divadla téměř o dvacet let později. Jak na vás tehdy zapůsobil soubor? Jak vás přijal?
Byly to báječné dva roky. Z DAMU z jednoho ročníku jsme do Pardubic přišli čtyři herci – já, Jirka Kodet, Jirka Hrzán a Petr Patera. Byli jsme taková partička. A soubor tu byl skvělý. Než jsem začala zkoušet, tak jsem denně chodila do divadla na představení. A bylo na co se koukat! Hrálo se tady úžasné divadlo, nádherné hry, třeba skvělá inscenace Vězňové z Altony. Jarmila Derková, Ota Karen, Josef Elsner… byli to skvělí herci a báječní lidé, kteří nás krásně přijali, to v Praze nebývá.

Jak jste si užila město Pardubice? Chodila jste někam do kaváren, restaurací nebo tančit?
Vůbec ne. Já jsem bydlela v herecké ubytovně, jak my říkáme na herečáku. A nic jiného kromě divadla a herečáku jsem neznala. Hodně jsem hrála, taky jsme často jezdili na zájezdy, dopoledne hráli pohádky. Na nic víc jsem neměla čas. A musím se přiznat, že jsem ani jednou nebyla na Velké pardubické. Ani na Kunětické hoře, ani tehdy ani potom.

Takže jste žila jenom divadlem?
Ale byl to krásný život. Tu druhou sezónu nastoupil ještě Pepík Somr. A i když jsme měli velmi nízké platy, před výplatou jsme neměli prakticky žádné peníze, tak jsme si dělávali hotové hostiny. Vařil Láďa Ptáček u Alji Gsöllhofera, například se nalámal starý chleba a zalil česnečkou. Kluci si k tomu ještě koupili pivo a měli jsme hody. Pepíkovi Somrovi posílal tatínek z Moravy slivovici a škvarky. Jednou jsem tu slivovici pila a zajídala ji škvarky, tak se to podávalo, a bylo mi tak zle, že dodnes nemůžu slivovici ani cítit.

Na jaké role vzpomínáte nejraději, paní Ferencová?
Těžko jmenovat jednu nebo několik z těch téměř dvě stě rolí, co jsem tady hrála. A byly to postavy dramatické i komediální. Možná je to s podivem, ale myslím si, že nejlepší jsem byla ve Vějíři Lady Windermerové, kde jsem hrála postavu o dvacet let starší, než jsem sama byla, matku Jany Štěpánkové. Pak pochopitelně vzpomínám na Lady Macbeth, Runu v Radúzovi a Mahuleně, Lysistratu a samozřejmě nesmím zapomenout na Hippodamii.
Před několika lety jsem měla návštěvu ze zahraničí a chtěla jí ukázat pardubický zámek. Když jsme tam dorazili, tak se už zavíralo, ale najednou mě někdo poznal a řekl: „Vždyť to je Lysistrata!“ a ještě nás vpustili dovnitř. Po tolika letech si na mě pamatovali. Moc mě to potěšilo!

Paní Merunková, kolik asi rolí jste si za ty dvě sezóny v Pardubicích zahrála?
Asi patnáct.

To je dost! A kterou jste měla nejraději?
Všechno jsem hrála ráda, opravdu všechno. Třeba Luciettu v Poprasku na laguně nebo Florelu v Učiteli tance Lope de Vegy, to jsem hrála s Pepíčkem Somrem. Ale nejraději určitě Puka ve Snu noci svatojánské.

Je něco, na co vzpomínáte nerada?
Ne, byly to krásné časy. Byla jsem mladá, zamilovaná, měla jsem hodně práce, co víc si přát. A hrálo se krásné divadlo.

Paní Ferencová, vy jste jistou dobu v Praze nemohla hrát. Je to tak?
Ano, Prahu jsem měla zakázanou, byla v tom politika a já se už k tomu nechci vracet. Ale v Pardubicích jsem si odžila nádherné období. Nemohla jsem si vybrat lépe! Nestěžuji si, byla jsem tady šťastná. A děkuji osudu, že mi dal takovou krásnou šanci.

Děkuji vám za rozhovor a přeji ještě mnoho krásných šancí.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 11/2011


Další odkazy:

 

Sirény tentokrát přivábí Milana Němce

Volání sirén s Jitkou Smutnou
Červnové Volání sirén s Ladislavem Frejem
Dubnové Volání sirén aneb Paradoxy Jana Přeučila

Hostem lednového Volání sirén bude herec Petr Kostka – leden 2012
Volání sirén (B. Bohdanová) – prosinec 2011

Volání sirén (A. Ferencová, R. Merunková, J. Bonaventura) – říjen 2011

Byla to nádherná doba, říká Anna Ferencová

Volání sirén (L. Švormová a J. Bonaventura) – květen 2011

S Libuší Švormovou o divadle a osudových Pardubicích

Diskusní pořad Jany Uherové nazvaný VOLÁNÍ SIRÉN blíže představuje osobnosti, jež zanechaly nesmazatelnou stopu nejen ve Východočeském divadle, ale i v samotných Pardubicích.



 Copyright © 2000-2021, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN