VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie  slovo dramaturga  autor John Murrell

 

 

 
 
 

foto Radovan Šťastný

 

 

John Murrell – POSLEDNÍ LÉTO

Premiéra 18. a 19. září 2004 v Městském divadle, derniéra 27. června 2005

Úsměvná hra na motivy vzpomínek herečky Sarah Bernhardtové.

Poslední léto je již třetí komorní inscenací v řadě titulů vybraných pro vynikající herečku Zdenu Bittlovou. Po Marii Callas a Medei ztvárnila tentokrát legendární herečku. Ve všech třech případech jde o heroiny, jejichž ideálních představitelek nemá současné české divadlo mnoho. Postava Sáry v Posledním létě překvapivě dělá dojem, jako by byla Zdeně Bittlové napsána přímo na tělo. Na rozdíl od předchozích dvou titulních rolí však tu neleží převaha herecké tíhy jen na hlavní představitelce, ale o odpovědnost za úspěch se s ní podělí neméně důležitý spoluhráč, představitel Sářina mírně podivínského tajemníka. Sára se ve vzpomínkách vrací k šťastným chvílím svého života a umělecké kariéry. Komediálně laděná hra je oslavou talentu, nezkrotné vitality a také doby, kdy ještě byl čas prožívat krásno.

Překlad: Alexander Jerie
Scéna a kostýmy: Marta Roszkopfová j. h.
Vokální hudba: Jiří Šlupka Svěrák
Scenická hudba z díla Maurice Ravela, Giacoma Pucciniho, Daria Milhauda, Erika Satieho
a Gustava Mahlera
Hudební spolupráce: Josef Picek
Choreografie a pohybová spolupráce: Josef Kotěšovský j. h.
Dramaturgie: Jana Pithartová
Režie: Michal Przebinda

OSOBY A OBSAZENÍ:
   Sára, tedy Sarah Bernhardt: Zdena Bittlová
   Pitou, její osobní tajemník: Martin Mejzlík
   Imagine či Solange, čili Děvka jedna nestydatá: Petra Janečková
   Hlasy, které slyší Sára:
      Sára stará, Sára unavená...
      Sára u konce i na vrcholu: Helena Arnetová
      Jacques... Jacques... Jacques...
      a ještě mnoho jiných...: Jiří Šlupka Svěrák
      Sára mladá, Sára plná sil, ale také Sářina sestra Jean...
      a také Slunce a štěstí a vzdor...: Petra Janečková
  
Nahrávka hlasů vznikla ve zvukovém studiu VČD v režii J. Š. Svěráka a H. Arnetové.


SLOVO DRAMATURGA

...ještě před prázdninami, a tedy vlastně v sezóně nedávno minulé, jsme začali zkoušet hru pojednávající o životě Sarah Bernhardtové. Hlavní role se ujala Zdena Bittlová. Hra má velmi malé obsazení, hraje se se dvěma, u nás se třemi herci, a nějakou dobu to vypadalo, že partnerem Zdeny Bittlové bude hostující Stanislav Zindulka z Činoherního klubu, se kterým jsme vedli složitá, dlouhá a zpočátku slibně vypadající jednání. Nakonec ale tato jednání ke zdárnému konci nedospěla. Nemyslím však, že by to kvalitu hry mohlo ohrozit, protože pokaždé, když jednáme o hostování s takto vytíženými až přetíženými herci, připravujeme se na možný neúspěch a musíme si být od počátku jistí, že jsme hru schopni obsadit „z vlastních řad“. Doufám tedy, že POSLEDNÍ LÉTO Vás zaujme stejně jako před lety Mistrovská lekce o zpěvačce Marii Callas...

Martin Fahrner, šéfdramaturg VČD

z článku v Divadelním zpravodaji – září 2004


Sarah Berhnardtová

Sarah Berhnardtová, slavná francouzská divadelní herečka, první superstar divadelních jeviští, přichází na svět 22. října roku 1844 jako Rosine Bernardová v Paříži v rodině židovky holandského původu.

Vzdělání získává Sarah postupně v klášteře a v internátních školách daleko od domova, od pařížského módního salónu své matky – je přitom dítětem citlivým a nervózním, má sklony k dramatickým výbuchům, celé její dětství je prodchnuto vzpurností a zahořklou osamělostí.

Z klášterní školy je Sarah třikrát dočasně vyloučena – přesto se ale rozhodne, že svůj život zasvětí Bohu a stane se jeptiškou.

Nakonec ji ale její okolí přesvědčí, aby zkusila hereckou dráhu – milenec její matky, vévoda de Morny, jí pak zajistí přijetí na prestižní konzervatoř, která patří ke Comédie Francaise.

První jevištní vystoupení Bernhardtové ale příliš povzbuzující není – nejvlivnější pařížský divadelní kritik po něm napíše, že „Bernhardtová je vysoká a přitažlivá mladá žena se štíhlým pasem a příjemnou tváří. Má pěkné držení těla a dokonalou výslovnost. To je ale vše, co se o ní dá v této chvíli říct...“

Po dvou dalších představeních, následovaných podobnými kritikami, se sedmnáctiletá Sarah pokusí o sebevraždu – otráví se tekutou rtěnkou. Potom se pohádá s jednou váženou členkou souboru a je za to propuštěna, poté hraje menší role v méně významných pařížských divadlech – hraje např. v divadle Odeón ve hrách G. Sandové, W. Shakespeara, Moliéra a Racina, první výraznější úspěch pak má až v roce 1869 s mužskou rolí ve hře „Le Passant“.

Za prusko-francouzské války (1870-71) odmítne Bernhardtová opustit obleženou Paříž – v divadle Odeón otevře nemocnici pro raněné.

Po uzavření příměří pak Bernhardtová slaví triumf v nově nastudované hře V. Huga „Ruy Blas“ (režii má sám autor). Úspěch ji otevře dveře zpět do Comédie Francaise, kde si pak svými vynikajícími výkony v dílech jako je Racinova „Faidra“ či Hugovi Hernani“ vydobude pevné postavení – začíná se jí říkat herečka se „zlatým hlasem“, je chválena za poetickou působivost hereckého projevu a procítěné ztotožnění se s postavami, které hraje – Bernhardtová často hraje s takovou intenzitou, že nezřídka na konci představení omdlí...

Mimo jeviště vzbuzuje ale Bernhardtová rozporuplné reakce – známá je např. její záliba vozit sebou na turné rakev vystlanou dopisy svých milenců (kterých prý je za její život přes tisíc), někdy pak Bernhardtová v této rakvi i spí. V letech 1974-1896 pak Sarah Bernhardtová pobouří mnoho profesionálních sochařů – její sochy, prodávané v pařížském Salónu, jdou na odbyt za mnohem vyšší ceny než sochy jejich. Bernhardtová napíše i román, nazvaný „V oblacích“ – v něm líčí tato divadelní star své zážitky z roku 1877, kdy v horkovzdušném balónu, vyrobeném speciálně pro ni, přeletí celou Paříž.

Bernhardtová je milována, je oslavována jako národní poklad, stává se pamětihodností, kterou musí vidět každý návštěvník Paříže, podobně jako třeba Monu Lisu v Louvre. Muži o ní bojují v soubojích, kněží proti ní kážou věřícím...

V roce 1880 se Bernhardtová vydává na turné do Anglie a Spojených států amerických, kde si pak vydobývá celosvětovou proslulost – po Spojených státech cestuje soukromým vlakem nazvaným Bernhardt Special, všude ji vítají tisíce lidí. Na americkém turné má premiéru i hra, v níž se Bernhardtová proslaví nejvíce, hra „Dáma s kaméliemi“.

Po návratu do Francie se Bernhardtová setkává s nepřátelským přijetím – Francouzi mají pocit, že jejich hvězda promrhala svůj velký talent v zahraničí. Bernhardtová si je získává zpět v okamžiku, když se objeví nečekaně na jevišti pařížské Opéry na dobročinném představení na oslavu desátého výročí odchodu pruských vojsk z Francie a přednese procítěně a působivě Marseillaisu.

Pak Bernhardtová postupně řídí několik pařížských divadel, nakonec si pronajímá Théatre des Nations (Divadlo národů), které přejmenuje na Théatre Sarah Bernhardt (Divadlo Sarah Bernhardtové). Zde pak znovu oživí některé ze svých dřívějších úspěchů a vyvolá senzaci, když se v roce 1899 objeví v titulní roli Shakespearova „Hamleta“. V roce 1901 pak hraje Napoleonova nemanželského syna ve hře „L‘Aiglon“ ve hře, kterou pro ni napíše Edmond Rostand.

Přestože jí pak v roce 1915, jako následek zranění kolena z roku 1905, musí být amputovaná pravá noha, vystupuje Bernhardtová dál na jevišti a ve filmu – stává se jednou z prvních hvězd, vedle třeba M. Pickfordové (viz Pickfordová, Mary), tohoto právě se rodícího průmyslu.

Když Sarah Bernhardtová 26. března roku 1923 umírá, lemuje pařížské ulice při jejím pohřebním průvodu skoro tři čtvrtě miliónu fanoušků...

podle zivotopisyonline.cz



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN