recenze novinky.cz
recenze Pardubický deník

Peter Shaffer / AMADEUS

Zahajovací zkouška: ve středu 24. února 2010
Technická zkouška: v pondělí 29. března 2010
Premiéry: 10. a 11. dubna 2010 v 19.00 hodin, Městské divadlo
Derniéra 18. ledna 2013, Městské divadlo VČD
Derniéra 19. května 2013 v divadle La Fabrika, Praha

Skvělý dramatik, proslulá hra, strhující téma, silné emoce, zápas o nesmrtelnost, namísto zbraní hudba. Strhující drama o velikánech lidstva i o nás samých nabídne kromě hereckých výkonů i setkání s Mozartovou hudbou a operními áriemi.

Téměř každý ví, že Shafferův Amadeus má k historické pravdě o Mozartovi a Salierim poměrně daleko. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by Salieri svého geniálního soka na hudebním poli skutečně zavraždil. Ale pravda básníků je jiná než pravda životopisců, mnohdy je to pravda hlubší. Shafferův Amadeus totiž není jen příběhem dvou skladatelů konce 18. století. Zachycuje věčně se opakující střet talentovaných a jedinečných osobností s malostí okolí, ale snad ještě víc zajímá autora hry úděl lidské průměrnosti. Salieri je jedním z nás, jedním z většiny, která na hvězdný vrchol božského nadání a slávy nikdy nedosáhne. A protože je Shaffer vynikající dramatik, dokázal svou hru vybičovat až k existenciálně vyhrocené situaci: Salieri je sice průměrný skladatel, ale je obdařen mimořádným nadáním vnímat hudbu, poznat její kvality dříve než jeho současníci. On první si uvědomuje Mozartovu velikost a umí rozpoznat, jak vysoce mladší konkurent převyšuje jeho samotného. „Proč mi dal Bůh schopnost slyšet absolutní hudbu, když mi nedovolil ji alespoň jednou stvořit?“ může se ptát Salieri. Antonio Salieri tak v Shafferových očích nevede jen válku s Mozartem, ale ve jménu průměrných se vzbouří proti nespravedlivému Bohu.

Překlad: Martin Hilský
Režie: Michael Tarant j. h.

Na vzniku inscenace spolupracuje Komorní filharmonie Pardubice pod vedením šéfdirigenta Marka Ivanoviće.

Scéna: Jaroslav Milfajt j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Dramaturgie: Tomáš Syrovátka
Pohybová spolupráce: Vlastimil Červ j. h.

OSOBY A OBSAZENÍ:
  Antonio Salieri ... Josef Vrána
  Wolfgang Amadeus Mozart ... Ladislav Špiner
  Konstance Weberová ... Petra Tenorová
  Josef II., rakouský císař ... Radek Žák
  Hrabě Johann Kilian von Strack ... Zdeněk Rumpík
  Hrabě Franz Orsini-Rosenberg ... Jan Hyhlík
  Baron Gottfried van Swieten ... Petr Dohnal
  Dva Větříčkové („Venticelli“) ... Josef Pejchal, Martin Mejzlík
  Salieriho komorník a další role ... Alexandr Postler
  Schikander a Salieriho kuchař ... Jiří Kalužný
  Tereza Salieriová, Salieriho žena ... Romana Chvalová
  Kateřina Cavalieriová ... Hana Medková j. h.
  Vídeňská umělkyně ... Martina Sikorová
  Baronka Waldstädt ... Ludmila Mecerodová
  Pianista ... Josef Picek j. h. / Petr Vacek j. h.
  Basbaryton / Baryton ... Leoš Krejčí j. h.

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Jana Voldánová

Michael Tarant s Josefem Vránou (v Amadeovi Salieri) a Romanou Chvalovou při zkoušení
Radúze a Mahuleny, foto Michal Klíma

Herci mají vyzařovat zvláštní fluidum, říká režisér Michael Tarant

Amadeus. Kdo by neznal Formanův slavný film? Celkem 32 nejrůznějších ocenění, 8 Oscarů, 4 Zlaté glóby. Nominován na Oscara byl nejen pozdější vítěz a představitel Salieriho F. Murray Abraham, ale i Tim Hulce za svého Mozarta. Hra samozřejmě není odrazem filmu, bylo tomu naopak, snímek vznikl podle divadelní předlohy. Ale přesto se asi každý režisér, který si dnes na Amadea troufne, musí smířit s tím, že většina diváků Formanovo zpracování zná a že laťka je nasazena hodně vysoko. Režisér naší inscenace MICHAEL TARANT se nikdy nebál velkých výzev, naopak. Jeho osobnost je navíc zárukou, že se celý tým bude snažit o víc než o řadovou konvenční inscenaci, ale o všestranně působivé a jedinečné dílo plné fantazie, obrazů a emocí.

Viděl jste vícero inscenací Amadea? Identifikoval jste se s některou, která vám tuto hru pomohla objevit, nebo jste se vůči nim spíš vyhraňoval a věděl, že půjdete jinou cestou? Proč jste měl chuť inscenovat tento poměrně frekventovaný a známý text?
Ano, samozřejmě jsem viděl mnoho inscenací Shafferova Amadea, nejvíc na mě zapůsobila ta první – Strniskova, kterou jsem viděl ve Slovenském národním divadle. A samozřejmě nádherný Formanův film.
Já vlastně nikdy neinscenuji pouze divadelní text, ale především téma, které mě jeho prostřednictvím osloví. Shafferova hra jich v sobě skrývá více, některými se dlouhodobě zabývám – mimo jiné zázrak a akt tvorby, střet výjimečného jedince s prostředím, to, co nás ponouká ke zlému. A v neposlední řadě mě na Amadeovi láká Mozartova hudba.

Ladislav Špiner jako Amadeus, foto Michal Klíma

Čím je pro vás vážná hudba, čím Mozart, a jak dlouho se věnujete režiím hudebně-dramatických žánrů?
Hudba jako taková je v mém životě důležitá od dětství. Může za to samozřejmě můj původ, v naší širší rodině jsem se setkával s hudbou všech žánrů. Amadeus není životopisná hra. Mozart při svém tíhnutí k formě a řádu naplňoval svou hudbu lidskostí v jeho době nebývalou a zaplatil za to vysokou cenu.
Domnívám se, že hudba vždy prostupovala mé inscenace či filmy, takže inscenování hudebních děl, oper a baletů byl přirozený vývoj. Navíc v mezinárodním kontextu odpadá jazyková bariéra.
Naposledy jsem režíroval poprvé v Andalusii Janáčkovu Její pastorkyňu v Teatro Cervantes v Malaze, což jsou jedinečné zážitky.

Naše hra má dvě hlavní postavy, obě nesou trochu jiná témata – pokuste se o sjednocující pohled, co je pro vás hlavním tématem hry?
U Mozarta nadání, genialita prostupuje celou jeho osobnost. Další složky jeho bytosti téměř atrofují, chybí mu dar sociální inteligence a nakonec je současníky bojkotován. Uznání přichází až po smrti.
Salieri je opačný extrém. Pro umělecký a společenský úspěch rezignuje na tvůrčí rozvoj svého talentu, aby v historickém kontextu upadl v zapomnění.
Hlavní téma hry pak tvoří střet těchto principů.

Josefínská doba byla dost výjimečná. Jak byste ji charakterizoval a jaký je její vztah k dnešku?
To je otázka pro historika. Pro český kontext je příznačný onen rozpor mezi osvícenými josefínskými reformami a nástupem germanizace, která ve svém důsledku byla jednou z příčin národního obrození.
S dneškem ji spojuje víc věcí. Mimo jiné také fakt, že sebelepší a sebenutnější společenské reformy, nezískají-li obecnou podporu, mohou vyznít do ztracena.

Které herecké vlastnosti jsou pro vás nejdůležitější, s jakým typem herců nejraději pracujete?
Schopnost pravdivého výrazu. Rád pracuji s herci, kteří jsou osobnostmi. Mají schopnost existovat na scéně a mají schopnost vyzařovat zvláštní fluidum.

Jedním z témat naší inscenace je i otázka, jak si zadat či nezadat s pokleslejším uměním, řekněme s bulvárem. Jaký je váš názor na tuto křižovatku, na níž se každý divadelník někdy octne? A jakou úlohu v umění hrají kompromisy, má-li dílo prorazit?
Domnívám se, že to je otázka osobní volby, a síť našich divadel je tak široká, že si každý může vybrat. Jsou lidé, kteří bulváru věří a dělají ho výborně, jejich místo je především v soukromých divadlech, a pak je mnoho divadel, jejichž úkol je jiný... A mezi ně já patřím.
Nemyslím si, že kompromis je vždy nutný. Spíše každé náročné dílo potřebuje náročnou péči a pozornost jak divadelních managementů, tak odborné veřejnosti a tisku. Proto si velmi vážím každého ředitele, který umožňuje vznik širokého spektra inscenací.

Patříte ke vzdělaným a sečtělým režisérům. Nebudu jmenovat, ale jednou jsem na ostravském divadelním festivalu slyšel po představení vyslovit jednoho významného dramatika ironickou větu: „Ti režiséři by neměli nic číst.“ (Opravdu to nebylo na vás.) Hodí se režisérovi vzdělání, nebo je také někdy přítěží? Je totiž pravda, že v jisté fázi zkoušení je třeba vědomosti odhazovat a konkretizovat, zvěcňovat, zhmotňovat... Jak hledáte míru?
Mám pocit, že jste na otázku z velké části již odpověděl sám. Onu pomyslnou míru hledáme každou novou inscenací.

Děkuji za rozhovor a jsem rád za naše vzájemné setkání.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 4/2010

Pardubický AMADEUS – Setkání činohry s operou

Amadeus není první pardubickou režií Michaela Taranta, v níž se činohra setkává s hudbou. Stejný režisér má na svém kontě již melodram Medea, drama Na miskách vah či hru o operní pěvkyni Marii Callas. Tentokrát ožívají v divadle vedle mimořádně nosných činoherních postav – Amadea a Salieriho – i Mozartovy instrumentální skladby a především několik operních árií. Charakter naší nové inscenace vám v krátkém „čtyřrozhovoru“ přiblíží sami představitelé hlavních rolí a interpreti operních partů...

Josef Vrána

Hrál jsi už takové role, jako je Romeo, Cyrano. Má pro tebe postava Salieriho – byť je o mnoho let mladšího data – srovnatelnou velikost? Jak vysoko tuto roli řadíš?
Teprve až v závěru práce, možná při posledních generálkách a po premiérách, jsem dospěl k názoru, že tato role pro mě znamená takřka nejvíc, co jsem kdy dělal, ne-li úplně nejvíc. Když si vzpomenu na úkoly, které mě potkaly předtím a které byly obrovské a nádherné, zdá se mi, že ve většině z nich jsem byl ponořen úplně, a byl jsem jimi přesycen a zahlcen – zde zažívám pocit, jako bych byl nad věcí – více vědoucí. Je to asi dáno i epickým – vypravěčským charakterem postavy Salieriho. I když ten Cyrano... do třetice...

Během inscenace musíš vystřídat různé styly herectví – intimní zpověď, dialog s publikem, smysl pro divadelní gesto a expresi. Jsou to vědomé střihy? Jakým způsobem balancuješ mezi těmito rovinami?
Je to vědomé i intuitivní. Začal jsem si to uvědomovat až při generálních zkouškách, kdy jsme hráli celou hru v kuse a jednotlivosti se začaly spojovat – možná že během repríz se dostanu ještě dál... Nebojím se citu na jevišti, ani velké exprese, zloby, výlevu, křiku, a to jsme s Michaelem (režisérem Tarantem – pozn. red.) už mnohokrát využili. Ale tentokrát mě baví i intimní zpovědi oproštěné od všech těch „velkých“ hřmotných věcí, např. v závěru, kde jsem jen já a divák...

Které místo je pro tebe nejsilnější?

Za vrcholnou scénu pokládám závěr první poloviny, vyhlášení války Bohu, monolog, v němž projdu od absolutního propadu a zhroucení, pocitu marnosti až ke vzpouře.

Během zkoušení jsi musel pečlivě naposlouchat hudbu, inscenace místy připomíná téměř melodram – některé repliky jsou svázané s příslušnou hudební frází. Kdy k tobě – jakožto k Salierimu – nejsilněji promlouvá hudba?

Pro mě je nejsilnější hned ten první střet s Mozartovou hudbou – se serenádou B dur, s rozbolavělým hlasem hoboje. A mám-li mluvit jako divák, lze-li to, cítím, že je strašně dobře, že se na jevišti objeví svět hudby, že se hudba díky filharmonii a zpěvákům zhmotní. I nahrávky jsou vynikající, ale divadlo je živé a živá opera, lidský zpěv je nenahraditelný.

Ladislav Špiner

Ty jsi hrál postavu Amadea již během svého angažmá v Opavě. Nechci, abys srovnával obě inscenace, spíš by mě zajímalo, zda sám v sobě, ve svém vnímání a uchopení postavy vnímáš posun?
Posun je určitě ve věku, ve vnímání divadla a ve zkušenosti, kterou člověk od té doby má. Během čtyř let jsem prošel mnoha věcmi, vystřídal angažmá, začal jsem být obsazován v jiném repertoáru, hrávám jiný typ rolí. Životní zkušenost je asi to nejpodstatnější, v mém životě se stalo mnoho věcí, přerodů, to hraje velkou roli.

Které místo je pro tebe ve hře nejsilnější?
To se nedá takto říct, je tam tolik silných míst... Snad Mozartova smrt... Pro diváka to může pravděpodobně být Salieriho atak, kdy publikum osloví jako bratry v průměrnosti.

Kde cítíš vrchol „duelu“ Salieri – Mozart?
Nevím, je-li to duel, souboj. Každý máme svoji linku, po které jdeme, a občas se potkáme, střetneme. Já jakožto Mozart necítím zlobu skoro nikde kromě momentu, kdy mi císař vytkne, že opera má příliš mnoho not, a Salieri přikývne, ačkoliv vidím, že lže, protože hudbu slyšel a cítil její velikost. Pak se na sebe s Pepou – Salierim – podíváme, a tam lze mluvit o střetu. Silný moment je, když umírám, a Pepa – nevím, jestli mluví v tu chvíli víc k Bohu nebo ke mně – ale prosí, abych umřel.

A tvůj názor na vklad živé hudby – přítomnosti filharmoniků či zpěváků?
Živá nereprodukovaná hudba v podání filharmonie je něco nádherného. Například tercet z Cosi fan tutte...  Ale ani užitá nahrávka nezaostává, především Rekviem má neuvěřitelnou tenzi, abych použil slova režiséra Taranta...

 

Hana Medková

Absolventka pardubické konzervatoře (u Jany Hamplové) a VŠMU v Bratislavě, soukromá studia u Miloslavy Sopirové. Hostovala ve Slovenském národním divadle, ve Státní opeře v Praze, v Moravském divadle v Olomouci. Věnuje se koncertní činnosti doma i v zahraničí, zejména komorní hudbě. Spolupracovala se Slovenskou, pardubickou či hradeckou filharmonií. Pedagogicky působí na Konzervatoři v Pardubicích.

Na jevišti působíte jistě nejen pěvecky, ale i herecky. Odkud pramení vaše zkušenosti v tomto oboru?
Děkuji. Na škole jsme se samozřejmě průběžně věnovali opernímu herectví, ale musím říct, že nejvíc vzpomínám na hodiny s někdejší pardubickou herečkou, paní Janou Rubášovou. A mám už za sebou i praktické zkušenosti z operních inscenací, např. Barča v Hubičce, Žínka v Rusalce, Stázi v Čardášové princezně nebo Mi v Zemi úsměvů.

Vím o vás, že soukromě pomáháte naší kolegyni Martině Sikorové zdokonalit se ve zpěvu. Poradila vám Martina během zkoušení Amadea na oplátku něco z činoherní abecedy?
Známe se s Martinou teprve od září, ale i za tu krátkou dobu jsme se spřátelily a máme spolu krásný lidský vztah. Pokud jde o zkoušení, pomohla mi několika kamarádskými postřehy, a především na jevišti je pro mě velkou inspirací, protože si jí jako herečky moc vážím. Snažím se pozorovat kolegy a něco si z nich vzít. Od druhých lidí se lze mnohému naučit. A to neplatí jen o Martině. Jsem Pardubačka a spolupracovat s lidmi, které jsem odmalička obdivovala, je pro mě moc krásný zážitek. Obzvlášť v tak překrásné inscenaci.

Která árie je vám v Amadeovi nejbližší a proč?
Árie Konstance Marten aller Arten z Únosu ze serailu je pro mě velká výzva. Jsem velkým obdivovatelem Mozartovy hudby. Je prostě geniální.

Leoš Krejčí

Student HAMU, v rámci studií nastudoval několik operních inscenací (Martinů – Veselohra na mostě, Ženitba, Donizetti – Poprask v opeře, Händel – Caesar). Mezi jeho nejúspěšnější studentská představení patří Mozartova Figarova svatba, s níž vystupoval v mnoha českých, německých, rakouských a švýcarských divadlech. Díky spolupráci s Pražským komorním sborem účinkoval na prestižních světových operních festivalech (Itálie, Španělsko, Japonsko). Nejvíce si cení spolupráce s operou San Francisco v čínské provincii Macau. Zpíval Caesara v Divadle F. X. Šaldy v Liberci či Hraběte z Figarovy svatby v Ústí nad Labem a Karlových Varech. V současnosti pracuje jako umělecký produkční festivalu Smetanova Litomyšl.

Zpíval jste už někdy komtura z Dona Giovanniho, nebo je to v rámci našeho Amadea poprvé? A podotýkám, že s bravurou...
Poprvé. Komtur bohužel není role pro mladé zpěváky. Po pěvecké stránce to není nikterak náročné, problém je v barevnosti a velikosti hlasu. Komtur je postava starého otce, který si z podsvětí přišel pro prostopášně žijícího Dona Giovanniho. Přesvědčit diváky ve třiceti letech svým hlasem, že jsem mrtvý šedesátiletý stařík, je úkol nadlidský. Basbarytonová role Figara, kterého v Amadeovi také zpívám, je mému oboru mnohem bližší. Je to mladý a hlavně živý člověk...

Co vám na inscenaci Amadea připadá nejcennější – ať už pro vás osobně, nebo pro diváka?
Z obecného hlediska jde o projekt výjimečný, protože zde dochází k propojení činoherní a operní složky. Nejde o melodram nebo něco podobného, inscenace se chová jako činohra, do které jsou vřazovány hudební vstupy, které mají tu moc posunout diváka do jiné dimenze vnímání reality. Je to velmi silné. Pro mě osobně je cenné vidět poctivou práci, doslova dřinu pardubického souboru. My, operní zpěváci, máme jiné výkonnostní priority, ovšem činoherní prvky jsou pro nás velmi důležité. Amadeus je pro mě příležitostí hodně se z činoherního řemesla naučit...

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 5/2010